Cesta se klikatí
do vrchů i dolů,
u jednoho stolu
letos zase spolu,
co bylo se nevrátí.
Cesta se klikatí,
široká i úzká,
kořeny se srůstá,
pro jednoho pustá,
tvůj směr ať neztratí.
Cesta se klikatí
jak ze dřeva rok hadí,
kdo je pro a komu vadí,
koho kopne, koho svádí,
vstupné se tu neplatí.
Život se ti klikatí,
za horama končí trek,
někdy běžel, pak se vlek,
mít klobouk, tak ho smek.
Ať cesta tvá se klikatí,
ať putovat se vyplatí.
Z momentů všedních tvůj den se skládá,
nechutná espresso když chybí tlak,
prostě to kafe pak nemá šmak,
nad jiné oceníš když chutná káva.
Z momentů všedních tvůj příběh se skládá,
každý den otáčíš popsaný list,
nesejde na tom, kdo bude ho číst,
kde číhá propast, kde jásá sláva.
Momenty našich srdcí,
lásky i nelásky,
snad nechceš bez emocí
jistotu bez sázky,
líbivé obrázky,
rapery bez kapucí.
Z momentů všedních tvůj život se skládá,
předsálím prochází třeba když sníš,
tak nedělej, že ho teď neslyšíš,
pozvi ho na kafe, poznej ho blíž,
ať to má šmak, ten moment, ta káva.
Momenty našich srdcí,
lásky i nelásky,
snad nechceš bez emocí
jistotu bez sázky,
líbivé obrázky,
rapery bez kapucí.
Až jednou dojdu na konec cesty,
až přeskočí stopa mé gramodesky
až řeknu vše, co říci jsem měl,
až z křídel mých zbyde jen pel,
snad poznám ten okamžik pravý,
kdy na věčnost připíjím, ne zdraví.
Až severní vítr začne vát,
až prochladne co měl jsem tak rád,
až vydám se nikomu neřeknu kam,
až přiznám si, že na nic už nečekám,
snad poznám ten okamžik pravý,
kdy na věčnost připíjím, ne zdraví.
Až smělé mi přijde žádat si víc,
až děti mých dětí neřeknou nic,
až duše má potká svou podstatu,
až řeknou, podobáš se na tátu,
až JednoDuše nebude kam jít,
pak s grácií chci se zastavit.
Vozovnou cinká dvacet dvojka,
naposled proud jde trolejí,
dvojka jsou kluk a jeho holka,
dvě dlouhé čáry kolejí.
Kam s třetím po dvacítce rokem,
měl by nás těšit víc než poslední,
než by jeden mrknul okem,
nový rok, lepší, míří k poledni.
Zatím mu chybí jízdní řád,
na kolik asi vydá se cest,
má svoje doufám, možná, snad,
a spousty poupat co budou kvést.
Do vínku napříč horoskopem
zaječí dostal znamení,
raději neberme ho hopem,
kdo prožívá, víc se odmění.
Nám všem teď chybí jízdní řád,
ztratil se někde v překladu,
ještěže máme 5. pád,
jím si zavoláme o radu.
Dnes chtějme víc své štěstí znát,
neřešme co zítra, co pozítří,
když jde to, s nadhledem vše brát
na cestě linkou číslo dvacet tři.
Jsi korek mojí láhve vína,
příslib medového klína,
plamen mého mužství svíčky,
jsi oříšek pro sudičky.
Jsi kolíček pro mé prádlo,
živá voda když vše zvadlo,
slunce co vysuší mé louže,
první led co nejlíp klouže.
Jsi louky každá květina,
rám co můj obraz vypíná,
věčné světlo svatostánku
když hledám svou lepší stránku.
Jsi nečekaná esemeska,
nápad vyrazit si dneska,
povlečení pro mou duši,
proč básně psát, jak ti to sluší.
Jsi pro mé noty osnova,
věrozvěst krásy ostrova,
světluška všech černých nocí,
malý střep co štěstí nosí.
Jsi tlukot srdce, který znám,
víra, že v tom nejsem sám.
A kdybych snad musel odejít
na cestu dlouhou…, jsi můj klid.
Ten kdo si vsadí na sudou
neodejde s ostudou,
letos třikrát prvočíslo,
nula dvojkám dělá místo.
Ve dvou se to lépe hraje,
když slova dojdou, druhý zná je.
Kam s tou nulou ptám se vás?
Ještě přijde její čas.
Ve dvou nebo v celé bandě,
na lehátku, na verandě,
či na procházce u vody,
radost, už žádné neshody.
To si teď dejme do vínku,
zaplašme chmurnou vzpomínku,
strašidlům patří dlouhý nos,
vše dobré dejme na podnos.
Krásné chvíle s přáteli,
ať nás už nic nedělí.
V roce tygřího znamení,
zbývá nám „0“ k proclení.
Moje tělo je dokonalé
už tím že ráno vstane,
bolí ho píchnutí včely,
rádo si přispí při neděli.
Buňky ho drží pohromadě,
neklidně stojí v dlouhé řadě,
holt není odlité do cínu,
nerovnosti mu prominu.
V DNA dokonalost uloží,
třeba když na Vánoce zasněží,
nebo stužkovaná co nekončí,
šípková omáčka na kančí.
S duší je v jedno spojené,
chutná jak chipsy jemně solené,
má svoje ne, ovšem taky ano,
je tady se mnou večer i ráno.
Lednovým soumrakem
z chůze do běhu,
utíkám před strachem,
mé stopy ve sněhu,
vlnky a obrysy,
vzpomínám na kdysi.
Na malé šlápoty
směřujíc ke břehu,
uprostřed samoty
mé stopy ve sněhu,
kdo podá mi ruku
až zvolním v kroku.
Držím se v naději,
byť uvnitř ve střehu,
když běžím závějí,
mé stopy ve sněhu,
klikatým podpisem
prozradí, že tu jsem.
Svět se dál otáčí,
tisíce příběhů,
mnohým už nestačím,
mé stopy ve sněhu,
vždycky mě uklidní,
že nejsou poslední.
Slavnostně branou hlavní
na koni vpravdě trojském,
polnice hrdě zazní,
nový svět se svým vojskem.
Vyslanci ze země Ajtý
přivedli nového Boha,
na pokec s ním teď zajdi
a seď u toho doma.
Monte Carlem mám řídit kombajn,
nad umělým krbem se hřát,
v tom širém světě online
opustit to, co mám rád.
Pro slávu světa virtual
mám se teď probouzet do dne,
vždyť stačí stáhnout manuál
ID je víc než číslo rodné.
A proč se holit, koupat, dbát
na věci doteď podstatné,
stačí jen entrem odeslat,
čert vem, kdo na tom zbohatne.
Monte Carlem mám řídit kombajn,
nad umělým krbem se hřát,
v tom širém světě online
opustit to, co mám rád.
A co když nechci takhle žít,
tomuhle pánu nesloužím,
svět online beru jako vtip,
jako fakt po něm netoužím.
Strčte si svoje algoritmy
přesně tam, kde je chcete mít,
user friendly, přeskoč, skipni
a dovolte mi odejít.
Já totiž nechci online pána
a nejsem proto o nic méně.
Byla Země a bude zrána,
já na ní a ona ve mně.
Pojďme být šťastní offline znova,
vrátit se zpátky o pár let,
navzdory co káže doba
i bez Wi-Fi se točí svět.
Zlato mi padá pod nohy,
myšlenka pohrává si s tím,
cestou okolo hospody
vítr rozfoukává listí.
Myšlenka přichází jemně,
lámou jí stíny podzimu,
jsem já, myšlenka a Země,
která se chystá na zimu.
Úvozem listoví letí,
pro tuhle chvíli chci žít,
vysypat ze sebe smetí,
zavázat tkaničku a jít.
Myšlenka má se zajímá,
jak moc jsme dobou si jistí?
To nevím, teď však mě dojímá,
jak vítr rozfoukává listí.
Budím se s pocitem
že nikam nemusím,
ze zvyku hartusím
nad těžkým životem.
Snídani chystám své ženě,
mé ráno v karanténě.
Jak dnešek uchopím…,
první jdou úkoly
e-mailem ze školy,
snad látku pochopím.
Plus minus krát tři o dva méně,
dopoledne v karanténě.
Z matiky únavu
snad zažene procházka,
tvář je hadrová maska,
trochu jak v ústavu.
Mé kroky teď řídí vláda,
uhnu když potkám kamaráda.
Času je dost, upeču koláč,
cukr mě stopro uklidní,
droždí však sháním řadu dní,
vkrádá se vzpomínka na totáč.
Posílám stížnost doporučeně,
mé odpoledne v karanténě.
Vyčerpán k telce sedám,
copak se dozvím nového
strachu a obav prostého,
zdali najdu to, co hledám?
Je ho čím dál tím víc méně
mého štěstí v karanténě.
Snad se můj život blíží změně,
ráno to řeknu svojí ženě.
Vítejte ve světě
jak jsme ho neznali,
vykřičník po větě,
tak jsme to spískali.
Nemilé překvapení
přinesla planeta,
náš pohled úhel mění,
skončí to do léta?
Za pravdu tak prostou
hledáme proroky,
že stromy nerostou
do nebe navěky.
Chtěli jsme přídavek
na plném talíři,
přišel však pohlavek,
máme se usmířit?
Snad jsme si říkali,
co všechno můžeme,
těžké je zpomalit,
když z kopce jedeme.
Jen a jen kupředu,
letenky kamkoli,
bez velkých ohledů,
co nám svět dovolí.
K čemu jsou výnosy
každý rok zvýšené,
stříbrné podnosy
pro mravy zkažené.
Výkonem měříme
hodnotu jedince,
o co se snažíme
před vraty blázince!
Teď klidu je více
uprostřed paniky,
utichly lavice,
neberem za kliky.
Sami jsme viníky?
Že prý jsme všemocní,
jen tečka vesmíru,
stále víc bezmocní
když ztrácíme víru.
Držme si palce,
tajenku neznáme…
Ať jednou zas hladce
své štěstí potkáme.
Jen jeden mám zájem,
myslím to doslova,
ať už si nehrajem
napříště na Boha.
Sudá vždy podává zprava,
pro letošek dobrá zpráva.
Dvojka plus nula, nadvakrát,
jednička chybí, co naplat.
Sudá je v jisté výhodě,
dělením čelí neshodě
a i když podáme do autu,
vyhnem se tvrdšímu knockoutu.
Čísla jsou jako rovnováha,
kdo přestřelí, kdo neprováhá?
Přijde čas pro druhé podání
a pro druhé, co jsme neznali.
Potkáme štěstí do dvojice,
nulový úrok, co chtít více,
což takhle hrát jen pro zábavu,
s výsledkem nelámat si hlavu.
Žádný míček pak ztracen nebude,
a kdyby, zkusíme to podruhé,
nulový risk pro srdcem hráče,
na druhou radost, nula pláče.
Čím starší jsem,
tím rychleji to běží,
teď začal den,
už sklízím po večeři.
Napadne sníh,
sotva mi uschly plavky,
koledy zní,
zřejmě se blíží svátky.
Nestíhám teď,
jak vím, že budu zítra?
Stavíme zeď
zákoutím svého nitra.
Bory šumí
rychlostí sodastreamu,
lekce první,
komu mám dávat vinu?
Tady a teď
to z trouby zavoní,
jen hezky seď,
nechytá kdo nehoní.
Chci tím jen říct,
když o závod běžíme,
tisíce míst
spolehlivě míjíme.
Tisíce slov,
nespočet gigabitů,
chystá se lov
ve jménu blahobytu.
Od dětství za ruku mě vedla
krajina, která nevybledla,
věčná jako hudba Smetany,
jako vrba, co se naklání
nad stavidlem v Třeboni,
jako růže, které zavoní
v zámeckém parku Kroměříže,
tak na co jezdit do Paříže?
Od dětství za ruku mě vedla
krajina, která mě pak svedla,
nezdolná jako hradby hradů,
zadními vrátky na zahradu
z chalupy dřevem roubené
k ohni si spolu sedneme,
se džbánkem tady mi je prima,
tak na co jezdit do Londýna?
Malinká zdá se z výšky,
spolu se vídáme léta,
paleta všech barev světa,
pihovatá omeleta
rybníků hor a úbočí,
pastvina nejen pro oči,
prožlutí jí pampelišky,
stvořená je pro Pelíšky.
Od dětství za ruku mě vedla
země, co tolikrát se zvedla,
statečná ve své historii,
přestože velcí do ní bili,
má svoje jizvy a osmičky,
však jablečný závin babičky
provoní až sem z kuchyně,
proč stýská se mi v cizině?
Od dětství za ruku mě vedla
kráska, co o zevnějšek nedbá,
v DNA je mojí duše,
je malebná tak jednoduše,
víc zelená je na Šumavě,
spíš černá potom v Ostravě,
zlatem se leskne na Pálavě
matka, co všechno zvládne hravě.
Malinká zdá se z výšky,
spolu se vídáme léta,
paleta všech barev světa,
pihovatá omeleta
rybníků hor a úbočí,
když radostí krok poskočí.
Ke stoletému výročí
přidávám svoje vyznání
pro malou zemi, velkou krásami.
Dnes jsem si koupil zmrzlinu
a cédéčko od Nohavici,
dýško jsem nedal vrchnímu,
přines mi upatlanou lžíci.
Dnes jsem si koupil chalupu,
dostal od ní dva klíče.
Makléřka mi šla na ruku,
hypotéka na dva míče.
Dnes jsem si koupil v mekáči
kafe a kolu celkem za padesát,
cestou mě snížená rychlost vytáčí,
kde se odjakživa jezdí devadesát.
Koupil jsem dnešek i zítřek,
alespoň doufám.
Co je vně a co je vnitřek?
Trochu si zoufám.
Dnešek mě k oslavě zval,
makléřka, kafe i zmrzlina.
Jarek cestou čtyřikrát hrál
o tom, že poezie umírá.
Majetek dá i bere víc,
dneska si ho úplně neužiju,
tak trochu vše a trochu nic,
radost i starost mám v portfoliu.
Velké věci nás svazují,
však vysněný zítřek hřeje,
tak se i z malých raduji,
bezstarostným prý osud přeje.
Velké bez malých nebudou
nákupy, zisky i rozhodnutí,
tu radost umocnit na druhou
mě odcházející dnešek nutí.
Cesta je vždy sázka
a občas i cíl,
včerejší tmavovláska,
kterou jsi nesbalil.
Cesta je tvá víra,
nic co všechno znamená.
V kalhotách díra
a odřená kolena.
Cesta je tvůj dech
po cigaretách,
i její vstřícný vzdech
s ozvěnou v tapetách.
Cesta je tvá cesta
nočními paneláky,
autobusem z města,
i fotrovy tepláky.
Cesta je tvé okolí,
které ti furt radí,
můžeš dělat cokoli,
vždy někomu to vadí.
Cesta je tvé tělo,
to jak ho máš rád.
I když jinde by se chtělo,
jen v něm zas budeš spát.
Cesta je tvůj mejdan
a mejdan je tvá cesta,
jak řekla ti že nedám
a byla to jen gesta.
Cesta je tvá vzpomínka
na mrtvého kamaráda,
tvá permanentní hladinka,
dobře míněná rada.
Cesta je tvůj plán
převrácený naruby,
kdy dekadentní flám
vystřídají zásnuby.
Cesta jsou tvé sny
v pubertě i stáří.
A její plodné dny
i jak se při tom tváří.
Cesta je tvůj ksicht
a taky tvůj vnitřek.
Tak dál neptej se jich,
jak vypadat má zítřek.
Cesta je vždy sázka
a občas i cíl,
každá další vráska,
kterou mi čas nadělil.
Vánoce bez sněhu,
život bez lásky,
dvě skotský bez ledu,
polykat oblázky.
Písnička bez konce,
román bez děje,
zpropitné lakomce,
v kaluži peřeje.
Kasička bez peněz,
střecha bez krovů,
děvka a velekněz,
starověk bez bohů.
Obědy bez jídel,
květina bez vůně,
šlechtici bez sídel,
žebrákem na trůně.
Stáří bez vrásek,
čeština bez háčků,
karneval bez masek,
ocet jde na dračku.
Emoce bez slzí,
láska i nenávist,
když něco tě zamrzí,
raději otoč list.
Životem kupředu
znovu se žeň,
na dvě skotský bez ledu
klidně zapomeň.
Nevím to jistě, spíš jen tuším,
podobně jako když plují letní mraky,
jako když z okna pozoruju ptáky,
nebo když se zrovna dojmeš a já taky.
Proč muži dobývají a ženám to sluší?
Nevím to jistě, spíš jen tuším.
Nevím to jistě, spíš jen tuším,
jako když náhoda mě nepřekvapí
a že podvádět se mi nevyplatí,
když něco slíbím, tak to taky platí.
Proč jedni naslouchají a druzí jsou hluší?
Nevím to jistě, spíš jen tuším.
Nevím to jistě, spíš jen tuším,
že svého štěstí knihu si píšu sám
a od jisté doby už víc nehledám,
protože vše co mám mít už dávno mám.
Proč jedno srdce šeptá a druhé buší?
Snad je to tím, že krom těla máme i duši….
Ale nevím to jistě, spíš jen tuším:-).
Nechodím tak často do kostela,
přístupem mě fascinuje včela,
lepší než půlka je pro mě celá,
neřeším, s čím nic nenadělám,
líbí se mi melodie znělá,
srdce je duše a hlava těla.
Když zaberu, někde to povolí,
netvrdím, že vůl je kdo nevolí,
mládím běhám, ve stáří o holi
a možná jen o chlebu se solí,
však hlavní je když mě nic nebolí,
nedám na to, co říká okolí.
Mám to rád u řeky v Podolí.
Po sladkém má ruka často sahá
a čím jsem starší, tím více váhám,
zda výsledky mít či stačí snaha,
proč jinak váží každá váha,
proč život je jak horská dráha?
Mým dnešním snem je rovnováha.
Letos je to za osmnáct,
možná bez dvou za dvacet.
Krásný věk. Však zůstal v nás?
Té plnoletosti čas,
zkusme ho pro změnu neztrácet.
Zase být klukem, co vidí
dál než politické vize,
holkou, co se trochu stydí
ležet nahá, když se svítí,
náhle přijít, pak jen tak zmizet.
Neříkat možná, asi, převážně,
naslouchat, co říká srdce,
jít za svým, nikoli rozvážně.
Tak pojďme se chovat odvážně
v následujícím roce.
Může být středa nebo neděle,
na podrobnostech moc nezáleží,
po nebi létají andělé,
na lince A od sochy k věži.
Často je hledám, však nevidím,
i kdybych na hlavě stál,
snad bude lépe, když přestoupím
na linku B, věž – zlatý grál.
V setkání doufám aspoň s jedním,
tak jako zítra potkám tebe,
soused mi radí, ať více jezdím
na lince C, zlatý grál – nebe.
Jednou se dočkám, nastoupím správně
do nebeské dopravy hromadné.
A jak to poznám? No, celkem hravě,
bude mi fajn, bude to nápadné.
Není mi dvacet ani šedesát,
na vlastních nohou umím už stát
a chyby dělám jako každý,
raději neříkám, je to navždy,
přemýšlím o tom, co nejvíc mám rád,
není mi dvacet ani šedesát.
Zbytečně brzo mě ptáci vzbudí,
co dřív bavilo mě dneska nudí,
nebo mi k tomu chybí síly,
můj vesmír má svoje černý díry,
frajeřina čím dál tím víc studí
a zbytečně brzo mě ptáci vzbudí.
Snažím se najít životní krédo,
svůj otisk palce když sejmete ho,
JednoDuše ve složitém světě,
na zimu povléct, větrat v létě,
zeptám se dovnitř přítele svého,
v odpověď zní mé životní krédo.
Říká mi:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za všechno poděkuj,
ať tě svět nezmění.
Nejlíp mi je, když si jen tak sedím,
z vysokých cílů občas slevím,
schody své zametám pečlivěji,
chápu ty, co mluví o naději,
jablečný mošt si teď častějc zředím,
nejlíp mi je, když si jen tak sedím.
Není mi dvacet ani šedesát,
rád o vzdušných zámcích nechám si zdát
a v nich se navracet do sebe,
dojít až tam, kam chodba povede,
tam čeká osud a možná i kat,
záleží na tom, jak sebe mám rád.
Říkám si:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za lásku poděkuj,
ať tě svět nezmění.
Dneska už asi delší má vlasy,
možná častěji jí vlhnou řasy,
víc než úsměvů má starostí
a přijdou týdny, kdy hůře spí,
stále však roztomile cupitá
a je tak trochu jako napitá.
Má první Halleyova kometa.
Při té návštěvě se mi hůř dýchá,
jako bych držel minutu ticha,
je to erotické stejně jako kdysi,
pozlacené dno z Rosenthalu mísy,
tak nějak vím, že změní se mi v střep,
z jasné v siluetu na dohled.
Ta paní ze snu mi dělá naschvály,
prý abychom si to spolu rozdali,
chvíli je v krajkách, chvíli v kůži,
já patřím k těm, co se rádi druží.
Tak jo, volám na ní němými ústy,
dcera mi říká, tati, to je hustý.
Jsou tu obě, věkem ne tak vzdálené,
přemítám vzmuž se, to je dost šílené,
i paní ze snu je v rozpacích,
tak co kdybychom si náš dnešní hřích
s celou parádou nechali na zítra,
zítra ti předvedu co dnes jsem odmítla.
Dneska už asi delší má vlasy,
možná častěji jí vlhnou řasy,
víc než úsměvů má starostí
a přijdou týdny, kdy hůře spí,
stále však roztomile cupitá
a je tak trochu jako napitá.
Má první Halleyova kometa.
Můj pane, co za význam měl ten sen?
Z přemíry zájmu jsem povznesen,
hledím na svojí psychoanalýzu,
asi mi říká, že chytám druhou mízu
a taky na ženu po své pravici
jak štafetu přebírá v ložnici.
Občas mám nutkavou představu
svou současnost hodit za hlavu.
Zadat si s jinou profesí,
jít v černém, ale neděsit.
Potkávat různé lidi,
usměvavé, když mě vidí,
s knoflíky mnoha rozměrů,
staromilce i z nových poměrů.
Tmavý oblek mi přistane,
mé kroky budou víc vítané.
Za méně peněz více užitku
pro smutné ve světě přebytku.
Kominík dám si na vizitku
pro každý knoflík štěstí nitku,
ze dne na den jen tak žít,
pro sebe i vás chci být.
Kominík vašeho života
co saze z duší vymetá,
který pročistí vaše sny,
vždyť hledáte ho na Zemi.