Paní, smím prosit,
na tomhle bále,
vlečku vám nosit
po celém v sále.

To vás jsem miloval,
čekal jsem roky,
potajmu piloval
taneční kroky.

Paní, smím prosit,
zvládnu jen základy,
trochu se prsit
z celé té parády.

Paní, smím prosit,
vždyť jsme si souzení
a žádné gossip
na tom nic nezmění.

Vídeňský valčík
pro vaše oči,
v duchu už tančím,
ať svět se dnes točí.

Paní, smím prosit,
pro věčnou krásu,
ze snu jsem procit
vůní vašich vlasů.

Paní, smím prosit,
i když se neznáme,
mám totiž pocit,
že zítra se potkáme.

Láska je vystoupení z lodi,
někam kde poznáš, jak to chodí,
po mole přímo bez houpání,
jistoty přístav budí zdání.

Láska je vystoupení z vlaku,
po dlouhé cestě na hlaváku,
peronem přímo bez drncání
a známé město budí zdání.

Láska je sesednutí z kola
na kopci, co jsi právě zdolal,
posedět chvilku bez šlapání,
že blízko je cíl budí zdání.

Láska je, když pak dojdeš domů,
nastavíš pusu, když máš komu
éterem vyšleš nejsem k mání,
že volná jsem jen budím zdání.

Láska je, když navracíš se domů
se vším se svěříš, už víš komu,
cítíš to přímo bez váhání,
láska tu pro nás budí zdání.

Za oknem namrzlé větve stromů
čísi nevěstě vykouzlí závoj,
když chceme nadávat, máme komu,
dost je těch, co hrajou malou domů,
i strašpytlů, kámo ty se neboj.

Když mlha ustoupí, závoj mizí
nesměle o paprsků střapce,
jsme tady správně, nejsme tu cizí,
dva kurýři názorů a vizí,
kdo říkal, že půjde to hladce?

Jaká jsme ty a já generace,
kroky dětství, už je to dávno,
stále není smíchu bez legrace,
zítra nás čeká další štace,
dobře vyspi se na ní kámo.

Neboj se kámo, dobře to skončí,
tak praví moje intuice,
to jen staré se právě loučí
a nové už nám neporoučí,
bije ti srdce, tak co chceš více?

Jak z kachlových kamen sílí žár,
hučí v nich horká symfonie,
ty a já jsme přece dostali dar,
dneska nemysli kámo na nezdar,
posílí nás, co nás nezabije.

Po zamrzlé louži loňského deště
klouže se nový rok prvními zážitky,
horký čaj zahřeje, druhý lok ještě,
sáňky a sníh, jak z Ladovy povídky.

Přichází pocestný váhavým krokem,
svou tvář si vypůjčil od hráče pokeru,
bude mi přítelem nebo víc sokem,
ten posel zítřka, blíž ke zlu či dobru?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Ptám se ho vyslance zážitků příštích,
jaký den zpozornět, kdy mohu lajdačit,
co bych měl nezvednout byť se to blyští,
jak pevné vytvořit a křehké nezničit.

Hostím ho ovarem, chlebíčky ze včera,
otázky pokládám, štosuji na sebe,
jak poznám kdo přítel je, který je mizera,
jestlipak jednou i já přijdu do nebe?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Děkuje za oběd, poslední štamprle,
kabát si obléká, že prý už musí,
říká mi neptej se, ptal ses i minule
a tolik otázek že ho až děsí.

Nemysli co bude, neplánuj vrcholy,
neboj se zakopnout o příští schod,
dovol si víc než rozum ti dovolí,
přijmi co přichází, byť není vhod.

Proč ptáte se víc, než k žití potřeba,
bujnému hřebci chtíc nasadit opratě?
Jste lidé, lásky plní, víc netřeba,
bez obav cestou jdi a co má potká tě.

Vlévá se moře v oceán
tak jako potok do říčky,
kdo neprodělal spalničky,
kdo nevstoupil v boží chrám,
kdo nebyl nikdy milován?

Mnohé už známe přátelé,
mlčení ticha,  zvuk hlasu,
jak smutno prožít vesele,
teď máme na sebe víc času.

Zrezaví konvice na mléko
na dešti zapomenutá,
pravda občas bývá krutá,
u fotek často jsme naměkko
a pomoc může být daleko.

Mnohé už známe přátelé,
nudu refýže, lesk plesu,
chuť angreštů, když jsou kyselé,
teď máme na sebe víc času.

Vydat se směrem „bez cíle“,
na botách bláto přinést domů,
když se chcem vyznat, vědět komu,
neměřit cestu na míle,
rovně stát, když nejsme při síle.

Mnohé už známe přátelé,
poznáme obyčejnou krásu?
Možná nám šeptají andělé,
že máme, teď, na sebe víc času.

Jsi moje tajná tajenka
křížovky uvnitř magazínu,
odpověď i pouhá domněnka,
pro něž rád bloudím světem rýmů.

Jsi má turistická značka,
ta červená po vrcholu,
pro kterou jsou rokle hračka,
bezpečně dovede mě dolů.

Jsi víc než malé množství drogy,
jen pro osobní potěchu,
do věže tvé se točí schody,
já po nich kráčím bez dechu.

Jsi zvonem ve své vlastní věži,
co navrací mě do děje,
abych poznal, oč tu běží,
jsi moje věčná naděje.

Jsi křídlo mého anděla,
který ví, co se nedělá,
rubem smutná, lícem veselá,
řeka divoká i nesmělá.

Jsi přímá cesta do ráje,
tajenka tvá má řešení,
hráč ve mně o víc nehraje
a roky na tom nic nezmění.

Jste plnoletí, jak vám to sluší,
někde tu země láhev ukrývá.
Kam jsem jí zakopal? To jen tuším,
ukrývá den, kdy přišli jste vy dva.

Než člověk se nadál, byli jste tu,
dvě malé vánočky v Podolí,
dvojtečka co uvozuje větu,
poslední dílek lásky soukolí.

V čase vše zdá se být pomíjivé,
kolotoč besídek, prázdnin a Vánoc,
plínky a rovnátka na zoubky křivé
a kolikrát jste se budili za noc?

Kdo na to vzpomene s odstupem let,
všech modřin, míčů a trampolín,
tak jako dřív i teď vám patří svět,
dovolte mu vše, co vám dovolí.

U vašich Hradů stáli jsme stráž,
na dětství skluzavce,
na zimu svetr, do deště plášť,
oříšky v pohádce.

Z pohádek (k)roky dospívání
šly snadněji než se zdálo,
tam nahoře vás někdo chrání,
přešlapů těch bylo málo.

Dnes pro vás tu jsme jako kámoši,
kteří se se zastanou,
pokaždé oběd i přístřeší,
ti, co vám zůstanou.

Budeme navždy s vámi,
tak je to dáno,
přes všechny hluboký jámy,
Štěpáne a Áňo.

Nové teď začne, to předtím skončí,
jen na vás záleží, kam chcete jít,
tak nějak s dětstvím se asi loučí…
Ale chtějte ho uvnitř pořád mít.

Vemte ho s sebou na cesty, kamkoli,
možná ztratíte bágl, však dětství ne.
A kdyby snad zapomnělo okolí,
váš táta s mámou nezapomene.

Tiše dámy, strpení prosím
a netvrdím, že to stojí za to,
chci vám říct a vím, že musím,
jen prostě nevím, kudy na to:-).

Tak to bychom měli pro začátek,
ať nevyzní to pateticky,
jak v jeden den když máte svátek.
Soňa, Dagmar, Eva…, prostě všecky.

Máte můj respekt, jedete bomby,
to se teď nově píše na sítích,
v síťovce s lepším život se snoubí,
nechat ho propadnout, to byl by hřích.

Začínám neobratně, po chlapsku,
ztracený v zajetí myšlenek,
ach Manon, já chci zemřít pro lásku,
zcela vám sluší role milenek.

Ale tohle je málo, samo sebou,
chceme vás nést na ramenou svých,
do košíku v Lidlu se slevou
nakoupit nejen o Vánocích.

Já vím, je Mars a potom Venuše,
však která pravda je ženám blízká?
Je to statečnost krále Artuše
a to vám teď říkám pěkně zblízka.

Kdo je ta statečná žena?
Zní to jako klišé,
pohádka od Andersena,
výšeji než výše.

Chci napsat slovo, to jediné, pravé,
vidím však za ním konkrétní tváře,
života krédo, když nemůžeš zaber,
jistotu, kotvu, … bez komentáře.

Kdo jsi ty statečná ženo,
už nezní to jako klišé,
máš dar, do života věno,
myslím to nahlas, říkám tiše.