Když s tebou se loučím

Zvon zvoní v srdci, navenek prázdno,
v kostelní lavici Boha je víc,
zaháním zármutek, nejde to snadno
je to tu nádherné, chtěl bych ti říct.

Když s tebou se loučím.

Měli jsme společné víc než málo,
pokrevní spojenci na věky věků,
dvě srdce statečná, kterým to hrálo
jak měla bys bratra, já svojí sestru.

Naposled stihl jsem pohladit tvář,
v slzách ti říci, jak moc tě mám rád,
za pár dní zaklepal náš pan farář,
smíření kumpán, tak čeho se bát?

Byla jsi klidná i divoká řeka,
nadlidsky moudrá, kdo učil tě žít?
Čím dýl tu nejsi, tím víc teď smekám,
radost a mír jsem k tobě chodil pít.

Kostelní žalmy vzpomínka vede,
pan farář klepe na bránu do nebes,
houf koček v zahradách tiše si přede
z pod šopy na cestu zaštěkal pes.

Na kůru bytosti nebi jsou blíž,
v tom přijíždí růžový cadillac,
dnes do něj nasednout jenom ty smíš,
na cestu Jethro Tull vohulíš…
Co bylo před tebou, co bude pak?

Když s tebou se loučím
na tomhle víry místě,
vím, že nic teď nekončí,
že setkáme se příště.

Pověz mi proč

Máš ráda květy, to dávno vím,
nejvíce myslím frézie,
tak proč ti je častějc nenosím,
prach tvoje vázy pokryje.

Máš nápady, které ti závidím,
jsou dokonalé, jsou v prostoru,
tak proč světlem tvým víc nesvítím,
když zvedáš já spouštím závoru.

Ráda si pluješ tempem svým,
myslím ne rychle ani pomalu,
tak proč tě tak často uháním,
loď tvá se houpe v orkánu.

Ráda si povídáš s anděly,
ta nepopsatelná lehkost bytí,
tak proč hlučný jsem, kdy mám být nesmělý,
stopy mé lámou tvé louky kvítí.

Máš ráda lidi, co dávat chtějí,
stejně jak ty, bez podmínky,
tak proč si víc než mám chtít přeji,
horem mi teče do holínky.

Máš ráda když ego stranou stojí,
moudrost hledáš tam uvnitř, v duši,
tak proč chci svou sochu na orloji,
ať vždycky jak tobě mi to sluší.

Máš ráda Armani di Gioia,
voní jako tvá elegance,
když padne noc, pak jsem tu já
a v tom je moje malá šance.

Které se nikdy bez boje nevzdám,
jsem rytíř, tam uvnitř za pýchou mou,
srdce ti dávám přídavkem k hvězdám,
snad mi to krásné dámy prominou.

Štěstí nám nosí maličkosti

Taky máš rád vůni papíru,
kterou už tvé děti neznají,
divíš se, proč si moc nehrají,
torza svých snů křičíš potají,
života zbytek je oblek na míru?

Taky máš rád vůni papíru,
nostalgii co nevybledne,
křik noci, střízlivění ve dne,
vypalovačku co ti sedne,
snažíš se porozumět vesmíru?

Taky máš rád vůni papíru,
štěstí nám nosí maličkosti,
je to dané, i když občas k zlosti,
ta vůně je cestou do věčnosti.
A s ní jsme často oba na štíru.

 

Viděl jsem…

Viděl jsem hladového tygra,
který se chystá na hostinu,
viděl jsem boj co těžko vyhrát,
supi se slétají na Ukrajinu.

Viděl jsem úlisného hada
co rdousí v nestydaté pýše,
viděl jsem, jak vypadá zrada,
byla třetí, chce být čtvrtá říše?

Viděl jsem bohatství zbabělost,
pro vlastní hojnost slepotu,
viděl jsem čin, vyhozený most
a ohořelou prázdnotu.

Viděl jsem odhodlané lidi
co klackem pouhým tygra ženou,
kdo vichr seje, bouři sklidí,
snad boží mlýny stále melou.

Viděl jsem vše na čem záleží,
není třeba říkat více.
Za pravdu bijí zvony ve věžích,
v našich srdcích jsou vaše srdce.

Smím prosit

Paní, smím prosit,
na tomhle bále,
vlečku vám nosit
po celém v sále.

To vás jsem miloval,
čekal jsem roky,
potajmu piloval
taneční kroky.

Paní, smím prosit,
zvládnu jen základy,
trochu se prsit
z celé té parády.

Paní, smím prosit,
vždyť jsme si souzení
a žádné gossip
na tom nic nezmění.

Vídeňský valčík
pro vaše oči,
v duchu už tančím,
ať svět se dnes točí.

Paní, smím prosit,
pro věčnou krásu,
ze snu jsem procit
vůní vašich vlasů.

Paní, smím prosit,
i když se neznáme,
mám totiž pocit,
že zítra se potkáme.

Budí zdání

Láska je vystoupení z lodi,
někam kde poznáš, jak to chodí,
po mole přímo bez houpání,
jistoty přístav budí zdání.

Láska je vystoupení z vlaku,
po dlouhé cestě na hlaváku,
peronem přímo bez drncání
a známé město budí zdání.

Láska je sesednutí z kola
na kopci, co jsi právě zdolal,
posedět chvilku bez šlapání,
že blízko je cíl budí zdání.

Láska je, když pak dojdeš domů,
nastavíš pusu, když máš komu
éterem vyšleš nejsem k mání,
že volná jsem jen budím zdání.

Láska je, když navracíš se domů
se vším se svěříš, už víš komu,
cítíš to přímo bez váhání,
láska tu pro nás budí zdání.

Neboj se kámo

Za oknem namrzlé větve stromů
čísi nevěstě vykouzlí závoj,
když chceme nadávat, máme komu,
dost je těch, co hrajou malou domů,
i strašpytlů, kámo ty se neboj.

Když mlha ustoupí, závoj mizí
nesměle o paprsků střapce,
jsme tady správně, nejsme tu cizí,
dva kurýři názorů a vizí,
kdo říkal, že půjde to hladce?

Jaká jsme ty a já generace,
kroky dětství, už je to dávno,
stále není smíchu bez legrace,
zítra nás čeká další štace,
dobře vyspi se na ní kámo.

Neboj se kámo, dobře to skončí,
tak praví moje intuice,
to jen staré se právě loučí
a nové už nám neporoučí,
bije ti srdce, tak co chceš více?

Jak z kachlových kamen sílí žár,
hučí v nich horká symfonie,
ty a já jsme přece dostali dar,
dneska nemysli kámo na nezdar,
posílí nás, co nás nezabije.

Srdce maturanta

Obrázky na zdi a sníh,
mráz studí v závějích,
uvnitř je plné teplo,
co když se něco spletlo,
za tmou chci spatřit světlo.

Obrázky z vysněných míst,
obejít trh, pak něco sníst,
vzpomínky vzdálené tmou
čas umocní na druhou,
říkám si, dobře že jsou.

Dobře, že svetr hřeje,
vím kudy z beznaděje,
co chtěl jsem znát už asi vím,
radosti opak je splín,
vrzání patří ke dveřím.

Postoje rozumné mám
a srdce maturanta,
mění se svět ne já sám,
ježíšek nebo santa,
baví mě podléhat hrám,
i když mi nejde karta.

Co když se spletl sám čas,
když začal sám sebe krást,
dál týden má sedm dní,
s ránem se rozední,
ne z moci úřední.

Dobře, že máme sebe
a sníh dál padá z nebe,
otázky hodné Sokrata,
nechuť žít čísi dogmata,
platím, když má je útrata.

Postoje rozumné mám
a srdce maturanta,
mění se svět ne já sám,
ježíšek nebo santa
hloubky i vrcholy znám
života premianta.

Stopy ve sněhu

Lednovým soumrakem
z chůze do běhu,
utíkám před strachem,
mé stopy ve sněhu,
vlnky a obrysy,
vzpomínám na kdysi.

Na malé šlápoty
směřujíc ke břehu,
uprostřed samoty
mé stopy ve sněhu,
kdo podá mi ruku
až zvolním v kroku.

Držím se v naději,
byť uvnitř ve střehu,
když běžím závějí,
mé stopy ve sněhu,
klikatým podpisem
prozradí, že tu jsem.

Svět se dál otáčí,
tisíce příběhů,
mnohým už nestačím,
mé stopy ve sněhu,
vždycky mě uklidní,
že nejsou poslední.

Dáma s žigulíkem

S odstupem věků vidím vás dnes
skrz letní šaty, co mnohé napoví,
houpavý vjem, který čas neodnes,
vášeň, o které se přes den nemluví.

Doutná můj oheň zapovězení,
v myšlenkách horkých náhle se zjevuje,
milostná gesta a potěšení,
tečka, která svou větu nepotřebuje.

Schodů pár vyjít do vaší garsonky,
ve ztichlém městě, v setmělém domě,
pohledy chtivé jak náruč baronky,
mísa plná fíků, teď právě pro mě.

Jste navždy vášeň, mísa plná fíků,
smyslná silueta k zbláznění,
dáma co jezdila v žigulíku
a ten zloděj čas na tom nic nezmění.

Novoroční otázky

Po zamrzlé louži loňského deště
klouže se nový rok prvními zážitky,
horký čaj zahřeje, druhý lok ještě,
sáňky a sníh, jak z Ladovy povídky.

Přichází pocestný váhavým krokem,
svou tvář si vypůjčil od hráče pokeru,
bude mi přítelem nebo víc sokem,
ten posel zítřka, blíž ke zlu či dobru?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Ptám se ho vyslance zážitků příštích,
jaký den zpozornět, kdy mohu lajdačit,
co bych měl nezvednout byť se to blyští,
jak pevné vytvořit a křehké nezničit.

Hostím ho ovarem, chlebíčky ze včera,
otázky pokládám, štosuji na sebe,
jak poznám kdo přítel je, který je mizera,
jestlipak jednou i já přijdu do nebe?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Děkuje za oběd, poslední štamprle,
kabát si obléká, že prý už musí,
říká mi neptej se, ptal ses i minule
a tolik otázek že ho až děsí.

Nemysli co bude, neplánuj vrcholy,
neboj se zakopnout o příští schod,
dovol si víc než rozum ti dovolí,
přijmi co přichází, byť není vhod.

Proč ptáte se víc, než k žití potřeba,
bujnému hřebci chtíc nasadit opratě?
Jste lidé, lásky plní, víc netřeba,
bez obav cestou jdi a co má potká tě.

PF 21. Oko bere.

Osud mi karty rozdá,
z nebe padá hvězda,
mít přání teď se sluší,
přeju si namouduši.

Chci kuráž mít, srdce hráče,
hodně smíchu, málo pláče,
potkávat zas přátele
mi určitě prospěje.

Jeden rok život nedělá,
občas se všechno podělá…
Co bylo včera dnes není,
přeju si klidná rozednění.

Míval jsem esa nebo filky,
občas úzkostlivé chvilky,
teď však přichází nesměle
nový rok a s ním naděje.

Rok který mnohé urovná,
na šachovnici královna,
ať nám štych osud nesebere,
rozdejte karty, oko bere.

Teď máme na sebe víc času

Vlévá se moře v oceán
tak jako potok do říčky,
kdo neprodělal spalničky,
kdo nevstoupil v boží chrám,
kdo nebyl nikdy milován?

Mnohé už známe přátelé,
mlčení ticha,  zvuk hlasu,
jak smutno prožít vesele,
teď máme na sebe víc času.

Zrezaví konvice na mléko
na dešti zapomenutá,
pravda občas bývá krutá,
u fotek často jsme naměkko
a pomoc může být daleko.

Mnohé už známe přátelé,
nudu refýže, lesk plesu,
chuť angreštů, když jsou kyselé,
teď máme na sebe víc času.

Vydat se směrem „bez cíle“,
na botách bláto přinést domů,
když se chcem vyznat, vědět komu,
neměřit cestu na míle,
rovně stát, když nejsme při síle.

Mnohé už známe přátelé,
poznáme obyčejnou krásu?
Možná nám šeptají andělé,
že máme, teď, na sebe víc času.

Jsi IV.

Jsi moje tajná tajenka
křížovky uvnitř magazínu,
odpověď i pouhá domněnka,
pro něž rád bloudím světem rýmů.

Jsi má turistická značka,
ta červená po vrcholu,
pro kterou jsou rokle hračka,
bezpečně dovede mě dolů.

Jsi víc než malé množství drogy,
jen pro osobní potěchu,
do věže tvé se točí schody,
já po nich kráčím bez dechu.

Jsi zvonem ve své vlastní věži,
co navrací mě do děje,
abych poznal, oč tu běží,
jsi moje věčná naděje.

Jsi křídlo mého anděla,
který ví, co se nedělá,
rubem smutná, lícem veselá,
řeka divoká i nesmělá.

Jsi přímá cesta do ráje,
tajenka tvá má řešení,
hráč ve mně o víc nehraje
a roky na tom nic nezmění.

Pouhý jsem

Klidně si sedni, den byl dlouhý,
začal tak všedně, končí teď,
sem rýmuje se vložit pouhý,
já postavím se, ty klidně seď.

Pouhý je sen ve světle činů,
poslední záblesk slunce západu
už ztracený v moři stínů,
když naposled zlatí zahradu.

Pouhý je den, když mu význam nedáš,
v zítřejších novinách nevyjde,
v klíčových slovech ho marně hledáš,
čekáš návštěvu a ona nepřijde.

Pouhý jsem já, když nemám proč tu stát
v den co všedně začal a končí teď,
řekni, co pro tebe mám udělat.
Ať nejsem jen pouhý, ty klidně seď.

Online děs

Slavnostně branou hlavní
na koni vpravdě trojském,
polnice hrdě zazní,
nový svět se svým vojskem.

Vyslanci ze země Ajtý
přivedli nového Boha,
na pokec s ním teď zajdi
a seď u toho doma.

Monte Carlem mám řídit kombajn,
nad umělým krbem se hřát,
v tom širém světě online
opustit to, co mám rád.

Pro slávu světa virtual
mám se teď probouzet do dne,
vždyť stačí stáhnout manuál
ID je víc než číslo rodné.

A proč se holit, koupat, dbát
na věci doteď podstatné,
stačí jen entrem odeslat,
čert vem, kdo na tom zbohatne.

Monte Carlem mám řídit kombajn,
nad umělým krbem se hřát,
v tom širém světě online
opustit to, co mám rád.

A co když nechci takhle žít,
tomuhle pánu nesloužím,
svět online beru jako vtip,
jako fakt po něm netoužím.

Strčte si svoje algoritmy
přesně tam, kde je chcete mít,
user friendly, přeskoč, skipni
a dovolte mi odejít.

Já totiž nechci online pána
a nejsem proto o nic méně.
Byla Země a bude zrána,
já na ní a ona ve mně.

Pojďme být šťastní offline znova,
vrátit se zpátky o pár let,
navzdory co káže doba
i bez Wi-Fi se točí svět.

Vítr rozfoukává listí

Zlato mi padá pod nohy,
myšlenka pohrává si s tím,
cestou okolo hospody
vítr rozfoukává listí.

Myšlenka přichází jemně,
lámou jí stíny podzimu,
jsem já, myšlenka a Země,
která se chystá na zimu.

Úvozem listoví letí,
pro tuhle chvíli chci žít,
vysypat ze sebe smetí,
zavázat tkaničku a jít.

Myšlenka má se zajímá,
jak moc jsme dobou si jistí?
To nevím, teď však mě dojímá,
jak vítr rozfoukává listí.

Jste plnoletí

Jste plnoletí, jak vám to sluší,
někde tu země láhev ukrývá.
Kam jsem jí zakopal? To jen tuším,
ukrývá den, kdy přišli jste vy dva.

Než člověk se nadál, byli jste tu,
dvě malé vánočky v Podolí,
dvojtečka co uvozuje větu,
poslední dílek lásky soukolí.

V čase vše zdá se být pomíjivé,
kolotoč besídek, prázdnin a Vánoc,
plínky a rovnátka na zoubky křivé
a kolikrát jste se budili za noc?

Kdo na to vzpomene s odstupem let,
všech modřin, míčů a trampolín,
tak jako dřív i teď vám patří svět,
dovolte mu vše, co vám dovolí.

U vašich Hradů stáli jsme stráž,
na dětství skluzavce,
na zimu svetr, do deště plášť,
oříšky v pohádce.

Z pohádek (k)roky dospívání
šly snadněji než se zdálo,
tam nahoře vás někdo chrání,
přešlapů těch bylo málo.

Dnes pro vás tu jsme jako kámoši,
kteří se se zastanou,
pokaždé oběd i přístřeší,
ti, co vám zůstanou.

Budeme navždy s vámi,
tak je to dáno,
přes všechny hluboký jámy,
Štěpáne a Áňo.

Nové teď začne, to předtím skončí,
jen na vás záleží, kam chcete jít,
tak nějak s dětstvím se asi loučí…
Ale chtějte ho uvnitř pořád mít.

Vemte ho s sebou na cesty, kamkoli,
možná ztratíte bágl, však dětství ne.
A kdyby snad zapomnělo okolí,
váš táta s mámou nezapomene.

Statečným ženám

Tiše dámy, strpení prosím
a netvrdím, že to stojí za to,
chci vám říct a vím, že musím,
jen prostě nevím, kudy na to:-).

Tak to bychom měli pro začátek,
ať nevyzní to pateticky,
jak v jeden den když máte svátek.
Soňa, Dagmar, Eva…, prostě všecky.

Máte můj respekt, jedete bomby,
to se teď nově píše na sítích,
v síťovce s lepším život se snoubí,
nechat ho propadnout, to byl by hřích.

Začínám neobratně, po chlapsku,
ztracený v zajetí myšlenek,
ach Manon, já chci zemřít pro lásku,
zcela vám sluší role milenek.

Ale tohle je málo, samo sebou,
chceme vás nést na ramenou svých,
do košíku v Lidlu se slevou
nakoupit nejen o Vánocích.

Já vím, je Mars a potom Venuše,
však která pravda je ženám blízká?
Je to statečnost krále Artuše
a to vám teď říkám pěkně zblízka.

Kdo je ta statečná žena?
Zní to jako klišé,
pohádka od Andersena,
výšeji než výše.

Chci napsat slovo, to jediné, pravé,
vidím však za ním konkrétní tváře,
života krédo, když nemůžeš zaber,
jistotu, kotvu, … bez komentáře.

Kdo jsi ty statečná ženo,
už nezní to jako klišé,
máš dar, do života věno,
myslím to nahlas, říkám tiše.

Vlastně už vím

Otvírám okno, od loňska špinavé,
žlutě se zdobí tečkami pylu,
včerejšek vyvětrat, těšit se na nové,
co vše chci změnit, mám na to sílu?

Jedno je jisté, země se točí,
krajina za oknem se tolik nemění,
stále máš vrásku vedle svých očí
a tvoje řeka v mé skále pramení.

Na konci zahrady sfoukané listí,
šedavá mohyla společných vin,
které jsme spáchali, na oko čistí.
Proč vlastně? Já tomu nerozumím.

Proč zmizelo: „cítím, že pro mě jsi tu“,
namísto vášně nás navštívil splín,
snad deště ho spláchly, rozfoukal vítr,
já chci ti říct, že vlastně už vím.

Vlastně už vím, co drží nás spolu,
vzájemné chvíle, i když se nezdaří,
výtahem života nahoru, dolů
s výstupem na stejném podlaží.

A taky víra, že všechno to fajné
najednou nezmizí jak z láhve Gin,
střežíme klíče od komnaty tajné,
kam jiný nemůže, vlastně už vím.

I nejlepší láhev ukrývá kal,
sedlinku štěstí našich vypitých vín,
lepší je bojovat, než abych to vzdal,
tak spolu zas pojďme postavit Řím.
A o to tu běží, vlastně už vím.