V pomíjivosti pampelišek

Na louce odkvétá stříbrný závoj,
pro všechny nevěsty dostatek příze,
něco tu nesedí, říkám si neboj,
rozkvetou napřesrok ve stejné víře?

Zelená do žluté, tak obyčejné,
jako připeklé okraje koláče,
pro dnešní ráno tragicky lhostejné,
příteli stůj, z okna se neskáče.

Život je sketa, které se promíjí,
rodičům výchova, lumpárny dětem,
kradené třešně i přijdu za chvíli,
zima ho zastaví, uhání létem.
O dno se odráží, padá z výšek
s pomíjivostí pampelišek.

Co řídit chcem, co necháme osudu,
kdo je spíš kakabus, který je smíšek,
lepší než dneska už asi nebudu,
vstříc pomíjivosti pampelišek.

Nebudem já ani ty dokonalí,
raní nás křivdy, povzbudí úspěchy,
čas to tak zařídil, že nejsme malí
držím ti místo vedle mne navěky.

Život je sketa, které se promíjí,
rodičům výchova, lumpárny dětem,
kradené třešně i přijdu za chvíli,
zima ho zastaví, uhání létem.
O dno se odráží, padá z výšek
s pomíjivostí pampelišek.

Nevím to jistě

Nevím to jistě, spíš jen tuším,
podobně jako když plují letní mraky,
jako když z okna pozoruju ptáky,
nebo když se zrovna dojmeš a já taky.
Proč muži dobývají a ženám to sluší?
Nevím to jistě, spíš jen tuším.

Nevím to jistě, spíš jen tuším,
jako když náhoda mě nepřekvapí
a že podvádět se mi nevyplatí,
když něco slíbím, tak to taky platí.
Proč jedni naslouchají a druzí jsou hluší?
Nevím to jistě, spíš jen tuším.

Nevím to jistě, spíš jen tuším,
že svého štěstí knihu si píšu sám
a od jisté doby už víc nehledám,
protože vše co mám mít už dávno mám.
Proč jedno srdce šeptá a druhé buší?
Snad je to tím, že krom těla máme i duši….
Ale nevím to jistě, spíš jen tuším:-).

Rovnováha

Nechodím tak často do kostela,
přístupem mě fascinuje včela,
lepší než půlka je pro mě celá,
neřeším, s čím nic nenadělám,
líbí se mi melodie znělá,
srdce je duše a hlava těla.

Když zaberu, někde to povolí,
netvrdím, že vůl je kdo nevolí,
mládím běhám, ve stáří o holi
a možná jen o chlebu se solí,
však hlavní je když mě nic nebolí,
nedám na to, co říká okolí.

Mám to rád u řeky v Podolí.

Po sladkém má ruka často sahá
a čím jsem starší, tím více váhám,
zda výsledky mít či stačí snaha,
proč jinak váží každá váha,
proč život je jak horská dráha?
Mým dnešním snem je rovnováha.

Není mi dvacet ani šedesát

Není mi dvacet ani šedesát,
na vlastních nohou umím už stát
a chyby dělám jako každý,
raději neříkám, je to navždy,
přemýšlím o tom, co nejvíc mám rád,
není mi dvacet ani šedesát.

Zbytečně brzo mě ptáci vzbudí,
co dřív bavilo mě dneska nudí,
nebo mi k tomu chybí síly,
můj vesmír má svoje černý díry,
frajeřina čím dál tím víc studí
a zbytečně brzo mě ptáci vzbudí.

Snažím se najít životní krédo,
svůj otisk palce když sejmete ho,
JednoDuše ve složitém světě,
na zimu povléct, větrat v létě,
zeptám se dovnitř přítele svého,
v odpověď zní mé životní krédo.

Říká mi:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za všechno poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Nejlíp mi je, když si jen tak sedím,
z vysokých cílů občas slevím,
schody své zametám pečlivěji,
chápu ty, co mluví o naději,
jablečný mošt si teď častějc zředím,
nejlíp mi je, když si jen tak sedím.

Není mi dvacet ani šedesát,
rád o vzdušných zámcích nechám si zdát
a v nich se navracet do sebe,
dojít až tam, kam chodba povede,
tam čeká osud a možná i kat,
záleží na tom, jak sebe mám rád.

Říkám si:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za lásku poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Paní ze snu

Kráčí mým snem a to bez pozvání,
teď rozverná, jindy smutná paní,
má mladé tělo a mně známou tvář,
nad hlavou něco jako svatozář,
za visacím zámkem šatní skříňky
zamkla si tašku a vzpomínky.

Dneska už asi delší má vlasy,
možná častěji jí vlhnou řasy,
víc než úsměvů má starostí
a přijdou týdny, kdy hůře spí,
stále však roztomile cupitá
a je tak trochu jako napitá.
Má první Halleyova kometa.

Při té návštěvě se mi hůř dýchá,
jako bych držel minutu ticha,
je to erotické stejně jako kdysi,
pozlacené dno z Rosenthalu mísy,
tak nějak vím, že změní se mi v střep,
z jasné v siluetu na dohled.

Ta paní ze snu mi dělá naschvály,
prý abychom si to spolu rozdali,
chvíli je v krajkách, chvíli v kůži,
já patřím k těm, co se rádi druží.
Tak jo, volám na ní němými ústy,
dcera mi říká, tati, to je hustý.

Jsou tu obě, věkem ne tak vzdálené,
přemítám vzmuž se, to je dost šílené,
i paní ze snu je v rozpacích,
tak co kdybychom si náš dnešní hřích
s celou parádou nechali na zítra,
zítra ti předvedu co dnes jsem odmítla.

Dneska už asi delší má vlasy,
možná častěji jí vlhnou řasy,
víc než úsměvů má starostí
a přijdou týdny, kdy hůře spí,
stále však roztomile cupitá
a je tak trochu jako napitá.
Má první Halleyova kometa.

Můj pane, co za význam měl ten sen?
Z přemíry zájmu jsem povznesen,
hledím na svojí psychoanalýzu,
asi mi říká, že chytám druhou mízu
a taky na ženu po své pravici
jak štafetu přebírá v ložnici.

Máš nade mnou moc

Tak jako ráno vstanu
a sám večer usínám,
jak tři fernety v baru,
jak osud, co proklínám,
jsi mýho světa součástí
a já se chytám do pasti.

Tvých slibů, co poroučí,
tvých očí, co slibují
ohnivou noc.
Znova ve tvým náručí,
mý rány se nehojí,
máš nade mnou moc.

Přichází s tebou léto
do nevětranýho pokoje
mých úvah s cigaretou
a jídel, co jsem nedojed.
Jsi mýho světa součástí
a já se chytám do pasti.

Tvých slibů, co poroučí,
tvých očí, co slibují
ohnivou noc.
Znova ve tvým náručí,
mý rány se nehojí,
máš nade mnou moc.

Když líbáš, jedu v rychlíku
vstříc slibům cos nikdy neřekla,
jsem u dveří, beru za kliku,
jdu do ráje nebo do pekla?
Jsi mýho světa součástí
a já se chytil do pasti.

Tvých tajemství, co pohladí
jak rozbřesk nad Petřínem
prvomájový.
Teď nejsi tu, to nevadí,
v noci spolu splynem
naposled? Kdo ví.

Druhá půlka mého já

Jak vítr s listím na stromech,
milování a horký dech,
husté borůvčí a pod ním mech,
patříme k sobě, se mi zdá,
jsi druhá půlka mého já.

Jak knoflík na mojí košili,
louka a na ní motýli,
věčnost, co byla jen na chvíli,
jedno se druhého dotýká,
jsi druhá půlka mého já.

Jak prasklá struna u kytary,
vánoční stromek a pod ním dary,
dobré víno u svaté Kláry,
jedno se v druhém promítá.
jsi druhá půlka mého já.

Jak vyznání, co píšu tobě,
křestní jméno a za ním člověk,
malý smajlík v mojí zprávě,
všechno je přesně jak být má,
jsi druhá půlka mého já.

Když léto odchází

Když nad krajem je noci víc,
dřív západ se láme o střechy
a školáků znějí povzdechy,
na stromech zbyly jen ořechy,
mám pocit, že musím ti říct.

Jsi moje sázka na milion
šťastných okamžiků,
mého srdce daimonion,
žena bez cavyků,
kapka mé touhy poslední,
která nepřetekla,
pondělí i dny nevšední,
slza jak mi stekla.

Zvláštní jsou dny konce léta,
jakoby něco mizelo,
na jevišti se sklízelo
a smutno…, ale i veselo,
melodie zevnitř světa.

Zní neopakovatelně
tratí zrajícího vína,
z dálek jsme mezi svýma,
já chtěl ti říct, že je to prima,
s kuráží i dojemně.

Jsi moje sázka na milion
šťastných okamžiků,
mého srdce daimonion,
dáma bez cavyků,
kapka mé touhy poslední,
co mi nepřetekla,
po noci když se rozední,
chvíle, co neutekla.

Dívka s tílkem popsaným

Jednoho rána na sklonku března,
jeden by řekl znenadání,
přišla mi zpráva, jestli prý neznám
jednu slečnu, dneska už paní.

Jestli dnes ještě veršuju holkám
tak jako tenkrát za letních nocí,
nebo už taky povinnostmi spoután
pro spousty krámů zapomínám na cit.

To víš, že píšu, je to můj osud,
i když si za něj dům nekoupím,
pošlu ti knížku a sama posuď,
zda právo mám být, o čem si sním.

Je to už let, co spolu jsme se smáli,
prádlo ze šňůry si schovávali,
u ohně se s ostatními hřáli
a přitom se tajně milovali.

Je to už let…, však chceme je sčítat?
A proč jsi nezapomněla? Co já vím.
Možná že chceš zas vidět jak svítá,
chceš být zas dívka s tílkem popsaným.

Máš odvahu a já ti to věřím,
tys také věřila mým veršům na tílku
bílém, co nevinnost pod ním střeží,
na kterém jsem ti směl vypsat propisku.

Dnes máš svou dospělost, však uvnitř, hluboko
jsi dívka, co zatouží pro rým,
co nechce dělat věci jen tak, naoko,
co žízeň má… a já ti to věřím.

Bělásek

Mám svého běláska,
někdy ho vídám,
i když jedu do Norska,
kde lososy snídám.

Křídlama třepetá,
pak náhle zmizí,
znám ho už po léta,
není mi cizí.

Naposled potkal jsem ho včera,
když na místě srdci mi blízkém,
rozvážně vážka proletěla,
ještěrka splynula s pískem.

Na hladině odraz mraků
udivil i divizny,
za lesem houkání vlaku,
vůně letní pískovny.

A v tomhle dlouhém okamžiku,
který trval skoro nic,
nalevo od nejdivnějšího mraku,
nebem přiletěl mi vstříc.

Znám dobře to třepetání
křídel svého běláska,
příjemné jak dlouhé milování,
hravé jako nadsázka.

A v tomhle dlouhém okamžiku,
který se rychle krátí,
vím, že nenechá mě ve štychu,
vždycky se ke mně vrátí.

Jsi III.

Jsi druhá půlka pro mé já,
vzácný inkoust mého pera,
příběh, který mě dojímá,
jsi mé od rána do večera.

Jsi obrázek z dovolené
pověšený nad postelí,
který nám vždycky připomene,
co jsme jako děti chtěli.

Jsi můj střípek do mozaiky,
ten poslední, co chybí,
na Facebooku všechny lajky,
jsi ta, co za mě vidí.

Jsi stokrát jiná tapeta
na mou oprýskanou zeď,
když se chci vydat do světa,
říkáš mi, jen klidně jeď.

Jsi strom, co stojí u mé cesty,
teplo, co láká do stínu,
má velká definice štěstí
a maličkosti pominu.

Jsi architektkou mého bytí,
vždy praktická a přesná,
světluška, co pro mě svítí,
jsi proč se budím ze sna.

Klíč ke štěstí

Když mlha sedá na kluzké refýži
pocitů, co solí ničí čisté,
těžko je pochopí, jedno je jisté,
kolikrát jsme už přibili na kříži
naší lásku odstředěnou léty,
přesto stále objevujem světy.

Tvůj svět je doufání, klidná řeka,
ve které peřeje pozbyly sílu,
já chci podstatu, okno do vesmíru
a pak se zbytečně kolikrát vztekám,
že dojmy nejsou modrobílorůžové,
chcem naše tajemství měnit za nové?

Ne.
Chceme být lepší jeden pro druhého,
jiskření po letech zmizelo pryč,
není však pozdě k prožití věčného,
hledáme společně ke štěstí klíč.

Vidíš, jak andělé krouží nad námi,
kdoví, zda určujem jim letový řád
nároky na to, jak chutná mít rád,
nekonečně, jak prostor mezi hvězdami,
ve světě youtube a reality show
chcem sebe skutečné, prostě být tvůj a ty mou.

Chceme být lepší jeden pro druhého,
svádění po letech zmizelo pryč,
i když se nevyhnem pátkům třináctého,
hledáme společně ke štěstí klíč.

Kterým si odemknem tajemnou komnatu,
co neskrývá víc, než dveře do nitra,
staleté moudro, nečekej na zítra,
teď sklepením projdi a najdi podstatu,
ze které pramení tvá klidná řeka,
co po strmém úbočí do mojí vtéká.

Chceme být lepší jeden pro druhého,
mrazení po letech zmizelo pryč,
máme svůj revír, leč nemáme hajného,
hledáme společně ke štěstí klíč.

Přes naší lásku vede křížová cesta,
klouže to na ní, když je nám úzko,
jindy jí vyběhnem šupito presto,
těžko jí pochopí, kdo na ní nestál.
Jak po ní stoupáme, rosteme spolu,
i když je příkrá, nespadneme dolů.

Chceme být lepší jeden pro druhého,
pochyby po letech zmizely pryč,
život má klobouk, vítězům smekne ho
pokaždé, když najdou ke štěstí klíč.

Štěstí má klobouk a pro nás smekne ho,
za to že našli jsme do něho klíč.

Posyp ho kořením

Život je úvěr,
který jsme dostali,
tak si ho vyber,
dobrého nepálí,
vyrůstej z mouder
a malin nezralých.
Dříve než odkvetou,
zatoč tou ruletou.

Život je půjčka,
berem ho na splátky,
věřitel počká,
zná naše pohádky,
roztaje vločka,
proběhne kočka
zadními vrátky.
Než budou zamčené,
pohni tím kamenem.

Život má cenu
a svoje hodnoty,
spropitné k tomu,
výnosy na roky.
Vlastními proroky
podlehnem vjemu?
Než přijde loučení,
posyp ho kořením.

Pokušení

Jak doušek žíznivému
je pohled, který svádí,
jak po přechodu mládí,
jak teplo, které hladí
lednem promrzlé prsty,
je přítomný čas prostý
našeho pokušení.

Jak násobená hodnota
na herním poli života,
jeden střípek dobrodružství,
na podnosu celé mužství
a k tomu řeči holčičí,
kdy ryzí je, kdy kočičí
naše pokušení?

Přijde klidně bez pozvání,
nejdříve jen budí zdání,
pak se zdá, že probuzení
vločky sněhu v oheň změní,
otevřou se stavidla,
porušují pravidla
naše pokušení.

Bez perutí nebyl by let,
bez Laury by nebyl sonet,
bez lásky, co umí bolet,
bez zvonkohry našich Loret,
nejde jen tak milovat,
chcem či nechcem zachovat
naše pokušení?

Královně šansonu

Mylordé si každý po svém
o životě rýmují,
drink s potměšilým hostem,
šantánem tóny putují.

Na lavici barové
se líbá Petr s Lucií
a citoví snobové
nedaj pokoj, ani na chvíli.

Příběhy silné, lásko má,
ve vaně plné fialek
šansoniérka zazpívá,
soucitu vlastních vzpomínek.

Živote můj, co mi dáš,
kdo ochutná moje čerešně,
čí old spice oknem vyvětráš,
zloděj čas, ten krade bezděčně.

Ale ať si, čas dal, čas vzal,
nic jiného vlastně neumí,
královně šansonu hold vzdal,
píseň je leskem její koruny.

Je mlýnské kolo v srdci mém,
v něm má nostalgie proudí,
co si lidé řeknou za rohem?
Ať mě klidně soudí.

To pro ně jsem levandulová,
sto rolí zvládnu hravě,
až jednou můj chleba okorá,
já vím, že žila som správně.

(Ne)hodná holka

Přikrytá noci peřinou,
schovaná v láhvi vína,
stala jsem se nevěrnou,
bolí mě ta vina.

Přišlo to znenadání,
jak červencová bouře,
snažím se budit zdání
klidného šumění moře.

Uvnitř se trhám na kusy,
bolí mě zítřejší den,
snad masku nosit nemusím,
odháním tenhle zlý sen.

Zabalím děti na tábor
se starostlivostí mámy,
v řece mé uvízl vor
ať tenhle den se zdál mi.

Neumím dohlédnout konce,
za rodinu se biju,
malý hřích v hodný holce,
jak já ho jenom skryju?

Když nejsi

Na druhé straně planety
smutním, když ráno odcházíš,
sám opuštěný, stoletý,
přeju si, ať mi nescházíš.

Ať láva tvá hříšně pálí
a nikdy nevyhasneš,
když blízkost se občas vzdálí,
pak se mnou jí nalezneš.

Jsem tebe plná nádoba
oprýskaná životem,
večeře pro nás, pro oba,
zapíjená merlotem.

Jsem otisk tvojí horké tváře
v naprášeném sněhu,
koupím kus tvé svatozáře
a nechci na to slevu.

Jsem vyschlý korek našich vín,
sám, píseň bez refrénu,
a když mívám někdy splín,
přeju si svojí ženu.

Ať láva tvá hříšně pálí
a nikdy nevyhasneš,
ať vyhrajeme, co jsme hráli,
v představách nevybledneš.

Jsem svým způsobem hrdý muž,
však bez tebe vždycky půl,
tvář, co ztrácí svojí růž,
nad zlato jsi moje sůl.

Ať láva tvá hříšně pálí
a nikdy nevyhasneš,
splní se, co jsme si přáli,
ať pro mě tu vždycky seš.

Ať pro nás tu vždycky seš.

Poprvé spolu

Mlčíš, z očí ti šlehají plamínky,
tvá silueta v stínovém reji,
úsměv krásný, i když malinký,
oči, dva koblížky se na mně smějí.

Jen na chvíli tak vzácně podobní
čekají na ráno odění v sladké nic,
vzdálení od světa, v němž stovky povodní
zatopí okamžiky, nad které není víc.

Jak rád bych zas viděl tvé tváře
ve svitu měsíce blízko sebe
a směl se dotknout polární záře,
nad horizontem touhy svésti tebe.

Jaro

V parku už jaro voní,
za chvíli včera bude vloni,
pampelišky nám rychle odkvetou,
padáčky odletí, jen tečka za větou.

Slunce dnes zapadá tak krásně,
já kvůli tobě píšu básně
a v hostinci, když je konečná,
říkám ti slova zbytečná.

Slunce se už skrylo za domem,
padáčky letí někam za Bohem,
když cítím tohle krásné jaro,
mám pocit, že prožívám ho málo.

Ptáci mi zpívají sonety
o lásce, jež jsi pro mne ty,
mraky se tváří jako cynici,
co milují plnou sklenici.

Kaštanů květy jsou jako svíce,
tak tajemné, jak z dálek pohlednice,
tak prosté, jako naše setkání,
jak milence psané vyznání,
jak láska, co světem uhání.

Procházím se kolem piety,
zdalipak za čas budem já a ty.
Zdalipak za čas přijde chvíle,
kdy touhy pozbydou své cíle?

Jestlipak někdy budu klásti věnce
s černou stuhou „spěte sladce“ pro milence
na náhrobek tak voňavého jara,
za zvadlou lásku, co si s námi hrála?

Měsíc dnes vychází tak krásně,
já kvůli tobě píšu básně,
jen pro tvé nahé tělo v peřině,
směšné věty při víně,
pro touhu, co probouzí se ve klíně.

Omlouvám se za své pochybnosti,
zbytečná slova ve jménu ješitnosti.
Ptákům, co zpívají mi sonety
o lásce, jež si pro mne ty.

Jsi II.

Jsi moje pochyba,
kterou si hýčkám,
kvasnice do piva,
termín, co nestíhám,
plamínek k svíčkám.

Jsi moje vyznání
naivně věčné,
pohádka před spaním,
osud, co doháním,
než mi to sečte.

Jsi moje houpačka
na životní pouti,
tulákova tulačka,
radost, která nepočká,
když mě něco rmoutí.

Jsi moje sklenice
z Železného Brodu,
vánek i vichřice,
jsi moje nejvíce,
co slovy popsat mohu.

Jsi můj osud, ženo,
v dobrém i zlém,
krása, co má jméno,
od života věno,
spolu zestárnem.