Budí zdání

Láska je vystoupení z lodi,
někam kde poznáš, jak to chodí,
po mole přímo bez houpání,
jistoty přístav budí zdání.

Láska je vystoupení z vlaku,
po dlouhé cestě na hlaváku,
peronem přímo bez drncání
a známé město budí zdání.

Láska je sesednutí z kola
na kopci, co jsi právě zdolal,
posedět chvilku bez šlapání,
že blízko je cíl budí zdání.

Láska je, když pak dojdeš domů,
nastavíš pusu, když máš komu
éterem vyšleš nejsem k mání,
že volná jsem jen budím zdání.

Láska je, když navracíš se domů
se vším se svěříš, už víš komu,
cítíš to přímo bez váhání,
láska tu pro nás budí zdání.

Neboj se kámo

Za oknem namrzlé větve stromů
čísi nevěstě vykouzlí závoj,
když chceme nadávat, máme komu,
dost je těch, co hrajou malou domů,
i strašpytlů, kámo ty se neboj.

Když mlha ustoupí, závoj mizí
nesměle o paprsků střapce,
jsme tady správně, nejsme tu cizí,
dva kurýři názorů a vizí,
kdo říkal, že půjde to hladce?

Jaká jsme ty a já generace,
kroky dětství, už je to dávno,
stále není smíchu bez legrace,
zítra nás čeká další štace,
hezky/dobře vyspi se pro/na ní kámo.

Neboj se kámo, dobře to skončí,
tak praví moje intuice,
to jen staré se právě loučí
a nové už nám neporoučí,
bije ti srdce, tak co chceš více?

Jak z kachlových kamen sílí žár,
hučí v nich horká symfonie,
ty a já navždy/přece jsme dostali dar,
dneska nemysli kámo na nezdar,
posílí nás, co nás nezabije.

Srdce maturanta

Obrázky na zdi a sníh,
mráz studí v závějích,
uvnitř je plné teplo,
co když se něco spletlo,
za tmou chci spatřit světlo.

Obrázky z vysněných míst,
obejít trh, pak něco sníst,
vzpomínky vzdálené tmou
čas umocní na druhou,
říkám si, dobře že jsou.

Dobře, že svetr hřeje,
vím kudy z beznaděje,
co chtěl jsem znát už asi vím,
radosti opak je splín,
vrzání patří ke dveřím.

Postoje rozumné mám
a srdce maturanta,
mění se svět ne já sám,
ježíšek nebo santa,
baví mě podléhat hrám,
i když mi nejde karta.

Co když se spletl sám čas,
když začal sám sebe krást,
dál týden má sedm dní,
s ránem se rozední,
ne z moci úřední.

Dobře, že máme sebe
a sníh dál padá z nebe,
otázky hodné Sokrata,
nechuť žít čísi dogmata,
platím, když má je útrata.

Postoje rozumné mám
a srdce maturanta,
mění se svět ne já sám,
ježíšek nebo santa
hloubky i vrcholy znám
života premianta.

Stopy ve sněhu

Lednovým soumrakem
z chůze do běhu,
utíkám před strachem,
mé stopy ve sněhu,
vlnky a obrysy,
vzpomínám na kdysi.

Na malé šlápoty
směřujíc ke břehu,
uprostřed samoty
mé stopy ve sněhu,
kdo podá mi ruku
až zvolním v kroku.

Držím se v naději,
byť uvnitř ve střehu,
když běžím závějí,
mé stopy ve sněhu,
klikatým podpisem
prozradí, že tu jsem.

Svět se dál otáčí,
tisíce příběhů,
mnohým už nestačím,
mé stopy ve sněhu,
vždycky mě uklidní,
že nejsou poslední.

Dáma s žigulíkem

S odstupem věků vidím vás dnes
skrz letní šaty, co mnohé napoví,
houpavý vjem, který čas neodnes,
vášeň, o které se přes den nemluví.

Doutná můj oheň zapovězení,
v myšlenkách horkých náhle se zjevuje,
milostná gesta a potěšení,
tečka, která svou větu nepotřebuje.

Schodů pár vyjít do vaší garsonky,
ve ztichlém městě, v setmělém domě,
pohledy chtivé jak náruč baronky,
mísa plná fíků, teď právě pro mě.

Jste navždy vášeň, mísa plná fíků,
smyslná silueta k zbláznění,
dáma co jezdila v žigulíku
a ten zloděj čas na tom nic nezmění.

Novoroční otázky

Po zamrzlé louži loňského deště
klouže se nový rok prvními zážitky,
horký čaj zahřeje, druhý lok ještě,
sáňky a sníh, jak z Ladovy povídky.

Přichází pocestný váhavým krokem,
svou tvář si vypůjčil od hráče pokeru,
bude mi přítelem nebo víc sokem,
ten posel zítřka, blíž ke zlu či dobru?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Ptám se ho vyslance zážitků příštích,
jaký den zpozornět, kdy mohu lajdačit,
co bych měl nezvednout byť se to blyští,
jak pevné vytvořit a křehké nezničit.

Hostím ho ovarem, chlebíčky ze včera,
otázky pokládám, štosuji na sebe,
jak poznám kdo přítel je, který je mizera,
jestlipak jednou i já přijdu do nebe?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Děkuje za oběd, poslední štamprle,
kabát si obléká, že prý už musí,
říká mi neptej se, ptal ses i minule
a tolik otázek že ho až děsí.

Nemysli co bude, neplánuj vrcholy,
neboj se zakopnout o příští schod,
dovol si víc než rozum ti dovolí,
přijmi co přichází, byť není vhod.

Proč ptáte se víc, než k žití potřeba,
bujnému hřebci chtíc nasadit opratě?
Jste lidé, lásky plní, víc netřeba,
bez obav cestou jdi a co má potká tě.

PF 21. Oko bere.

Osud mi karty rozdá,
z nebe padá hvězda,
mít přání teď se sluší,
přeju si namouduši.

Chci kuráž mít, srdce hráče,
hodně smíchu, málo pláče,
potkávat zas přátele
mi určitě prospěje.

Jeden rok život nedělá,
občas se všechno podělá…
Co bylo včera dnes není,
přeju si klidná rozednění.

Míval jsem esa nebo filky,
občas úzkostlivé chvilky,
teď však přichází nesměle
nový rok a s ním naděje.

Rok který mnohé urovná,
na šachovnici královna,
ať nám štych osud nesebere,
rozdejte karty, oko bere.

Teď máme na sebe víc času

Vlévá se moře v oceán
tak jako potok do říčky,
kdo neprodělal spalničky,
kdo nevstoupil v boží chrám,
kdo nebyl nikdy milován?

Mnohé už známe přátelé,
mlčení ticha,  zvuk hlasu,
jak smutno prožít vesele,
teď máme na sebe víc času.

Zrezaví konvice na mléko
na dešti zapomenutá,
pravda občas bývá krutá,
u fotek často jsme naměkko
a pomoc může být daleko.

Mnohé už známe přátelé,
nudu refýže, lesk plesu,
chuť angreštů, když jsou kyselé,
teď máme na sebe víc času.

Vydat se směrem „bez cíle“,
na botách bláto přinést domů,
když se chcem vyznat, vědět komu,
neměřit cestu na míle,
rovně stát, když nejsme při síle.

Mnohé už známe přátelé,
poznáme obyčejnou krásu?
Možná nám šeptají andělé,
že máme, teď, na sebe víc času.

Jsi IV.

Jsi moje tajná tajenka
křížovky uvnitř magazínu,
odpověď i pouhá domněnka,
pro něž rád bloudím světem rýmů.

Jsi má turistická značka,
ta červená po vrcholu,
pro kterou jsou rokle hračka,
bezpečně dovede mě dolů.

Jsi víc než malé množství drogy,
jen pro osobní potěchu,
do věže tvé se točí schody,
já po nich kráčím bez dechu.

Jsi zvonem ve své vlastní věži,
co navrací mě do děje,
abych poznal, oč tu běží,
jsi moje věčná naděje.

Jsi křídlo mého anděla,
který ví, co se nedělá,
rubem smutná, lícem veselá,
řeka divoká i nesmělá.

Jsi přímá cesta do ráje,
tajenka tvá má řešení,
hráč ve mně o víc nehraje
a roky na tom nic nezmění.

Pouhý jsem

Klidně si sedni, den byl dlouhý,
začal tak všedně, končí teď,
sem rýmuje se vložit pouhý,
já postavím se, ty klidně seď.

Pouhý je sen ve světle činů,
poslední záblesk slunce západu
už ztracený v moři stínů,
když naposled zlatí zahradu.

Pouhý je den, když mu význam nedáš,
v zítřejších novinách nevyjde,
v klíčových slovech ho marně hledáš,
čekáš návštěvu a ona nepřijde.

Pouhý jsem já, když nemám proč tu stát
v den co všedně začal a končí teď,
řekni, co pro tebe mám udělat.
Ať nejsem jen pouhý, ty klidně seď.

Online děs

Slavnostně branou hlavní
na koni vpravdě trojském,
polnice hrdě zazní,
nový svět se svým vojskem.

Vyslanci ze země Ajtý
přivedli nového Boha,
na pokec s ním teď zajdi
a seď u toho doma.

Monte Carlem mám řídit kombajn,
nad umělým krbem se hřát,
v tom širém světě online
opustit to, co mám rád.

Pro slávu světa virtual
mám se teď probouzet do dne,
vždyť stačí stáhnout manuál
ID je víc než číslo rodné.

A proč se holit, koupat, dbát
na věci doteď podstatné,
stačí jen entrem odeslat,
čert vem, kdo na tom zbohatne.

Monte Carlem mám řídit kombajn,
nad umělým krbem se hřát,
v tom širém světě online
opustit to, co mám rád.

A co když nechci takhle žít,
tomuhle pánu nesloužím,
svět online beru jako vtip,
jako fakt po něm netoužím.

Strčte si svoje algoritmy
přesně tam, kde je chcete mít,
user friendly, přeskoč, skipni
a dovolte mi odejít.

Já totiž nechci online pána
a nejsem proto o nic méně.
Byla Země a bude zrána,
já na ní a ona ve mně.

Pojďme být šťastní offline znova,
vrátit se zpátky o pár let,
navzdory co káže doba
i bez Wi-Fi se točí svět.

Vítr rozfoukává listí

Zlato mi padá pod nohy,
myšlenka pohrává si s tím,
cestou okolo hospody
vítr rozfoukává listí.

Myšlenka přichází jemně,
lámou jí stíny podzimu,
jsem já, myšlenka a Země,
která se chystá na zimu.

Úvozem listoví letí,
pro tuhle chvíli chci žít,
vysypat ze sebe smetí,
zavázat tkaničku a jít.

Myšlenka má se zajímá,
jak moc jsme dobou si jistí?
To nevím, teď však mě dojímá,
jak vítr rozfoukává listí.

Jste plnoletí

Jste plnoletí, jak vám to sluší,
někde tu země láhev ukrývá.
Kam jsem jí zakopal? To jen tuším,
ukrývá den, kdy přišli jste vy dva.

Než člověk se nadál, byli jste tu,
dvě malé vánočky v Podolí,
dvojtečka co uvozuje větu,
poslední dílek lásky soukolí.

V čase vše zdá se být pomíjivé,
kolotoč besídek, prázdnin a Vánoc,
plínky a rovnátka na zoubky křivé
a kolikrát jste se budili za noc?

Kdo na to vzpomene s odstupem let,
všech modřin, míčů a trampolín,
tak jako dřív i teď vám patří svět,
dovolte mu vše, co vám dovolí.

U vašich Hradů stáli jsme stráž,
na dětství skluzavce,
na zimu svetr, do deště plášť,
oříšky v pohádce.

Z pohádek (k)roky dospívání
šly snadněji než se zdálo,
tam nahoře vás někdo chrání,
přešlapů těch bylo málo.

Dnes pro vás tu jsme jako kámoši,
kteří se se zastanou,
pokaždé oběd i přístřeší,
ti, co vám zůstanou.

Budeme navždy s vámi,
tak je to dáno,
přes všechny hluboký jámy,
Štěpáne a Áňo.

Nové teď začne, to předtím skončí,
jen na vás záleží, kam chcete jít,
tak nějak s dětstvím se asi loučí…
Ale chtějte ho uvnitř pořád mít.

Vemte ho s sebou na cesty, kamkoli,
možná ztratíte bágl, však dětství ne.
A kdyby snad zapomnělo okolí,
váš táta s mámou nezapomene.

Statečným ženám

Tiše dámy, strpení prosím
a netvrdím, že to stojí za to,
chci vám říct a vím, že musím,
jen prostě nevím, kudy na to:-).

Tak to bychom měli pro začátek,
ať nevyzní to pateticky,
jak v jeden den když máte svátek.
Soňa, Dagmar, Eva…, prostě všecky.

Máte můj respekt, jedete bomby,
to se teď nově píše na sítích,
v síťovce s lepším život se snoubí,
nechat ho propadnout, to byl by hřích.

Začínám neobratně, po chlapsku,
ztracený v zajetí myšlenek,
ach Manon, já chci zemřít pro lásku,
zcela vám sluší role milenek.

Ale tohle je málo, samo sebou,
chceme vás nést na ramenou svých,
do košíku v Lidlu se slevou
nakoupit nejen o Vánocích.

Já vím, je Mars a potom Venuše,
však která pravda je ženám blízká?
Je to statečnost krále Artuše
a to vám teď říkám pěkně zblízka.

Kdo je ta statečná žena?
Zní to jako klišé,
pohádka od Andersena,
výšeji než výše.

Chci napsat slovo, to jediné, pravé,
vidím však za ním konkrétní tváře,
života krédo, když nemůžeš zaber,
jistotu, kotvu, … bez komentáře.

Kdo jsi ty statečná ženo,
už nezní to jako klišé,
máš dar, do života věno,
myslím to nahlas, říkám tiše.

Vlastně už vím

Otvírám okno, od loňska špinavé,
žlutě se zdobí tečkami pylu,
včerejšek vyvětrat, těšit se na nové,
co vše chci změnit, mám na to sílu?

Jedno je jisté, země se točí,
krajina za oknem se tolik nemění,
stále máš vrásku vedle svých očí
a tvoje řeka v mé skále pramení.

Na konci zahrady sfoukané listí,
šedavá mohyla společných vin,
které jsme spáchali, na oko čistí.
Proč vlastně? Já tomu nerozumím.

Proč zmizelo: „cítím, že pro mě jsi tu“,
namísto vášně nás navštívil splín,
snad deště ho spláchly, rozfoukal vítr,
já chci ti říct, že vlastně už vím.

Vlastně už vím, co drží nás spolu,
vzájemné chvíle, i když se nezdaří,
výtahem života nahoru, dolů
s výstupem na stejném podlaží.

A taky víra, že všechno to fajné
najednou nezmizí jak z láhve Gin,
střežíme klíče od komnaty tajné,
kam jiný nemůže, vlastně už vím.

I nejlepší láhev ukrývá kal,
sedlinku štěstí našich vypitých vín,
lepší je bojovat, než abych to vzdal,
tak spolu zas pojďme postavit Řím.
A o to tu běží, vlastně už vím.

Za ruku mě vedla

Od dětství za ruku mě vedla
krajina, která nevybledla,
věčná jako hudba Smetany,
jako vrba, co se naklání
nad stavidlem v Třeboni,
jako růže, které zavoní
v zámeckém parku Kroměříže,
tak na co jezdit do Paříže?

Od dětství za ruku mě vedla
krajina, která mě pak svedla,
nezdolná jako hradby hradů,
zadními vrátky na zahradu
z chalupy dřevem roubené
k ohni si spolu sedneme,
se džbánkem tady mi je prima,
tak na co jezdit do Londýna?

Malinká zdá se z výšky,
spolu se vídáme léta,
paleta všech barev světa,
pihovatá omeleta
rybníků hor a úbočí,
pastvina nejen pro oči,
prožlutí jí pampelišky,
stvořená je pro Pelíšky.

Od dětství za ruku mě vedla
země, co tolikrát se zvedla,
statečná ve své historii,
přestože velcí do ní bili,
má svoje jizvy a osmičky,
však jablečný závin babičky
provoní až sem z kuchyně,
proč stýská se mi v cizině?

Od dětství za ruku mě vedla
kráska, co o zevnějšek nedbá,
v DNA je mojí duše,
je malebná tak jednoduše,
víc zelená je na Šumavě,
spíš černá potom v Ostravě,
zlatem se leskne na Pálavě
matka, co všechno zvládne hravě.

Malinká zdá se z výšky,
spolu se vídáme léta,
paleta všech barev světa,
pihovatá omeleta
rybníků hor a úbočí,
když radostí krok poskočí.
Ke stoletému výročí
přidávám svoje vyznání
pro malou zemi, velkou krásami.

 

V pomíjivosti pampelišek

Na louce odkvétá stříbrný závoj,
pro všechny nevěsty dostatek příze,
něco tu nesedí, říkám si neboj,
rozkvetou napřesrok ve stejné víře?

Zelená do žluté, tak obyčejné,
jako připeklé okraje koláče,
pro dnešní ráno tragicky lhostejné,
příteli stůj, z okna se neskáče.

Život je sketa, které se promíjí,
rodičům výchova, lumpárny dětem,
kradené třešně i přijdu za chvíli,
zima ho zastaví, uhání létem.
O dno se odráží, padá z výšek
s pomíjivostí pampelišek.

Co řídit chcem, co necháme osudu,
kdo je spíš kakabus, který je smíšek,
lepší než dneska už asi nebudu,
vstříc pomíjivosti pampelišek.

Nebudem já ani ty dokonalí,
raní nás křivdy, povzbudí úspěchy,
čas to tak zařídil, že nejsme malí
držím ti místo vedle mne navěky.

Život je sketa, které se promíjí,
rodičům výchova, lumpárny dětem,
kradené třešně i přijdu za chvíli,
zima ho zastaví, uhání létem.
O dno se odráží, padá z výšek
s pomíjivostí pampelišek.

Nevím to jistě

Nevím to jistě, spíš jen tuším,
podobně jako když plují letní mraky,
jako když z okna pozoruju ptáky,
nebo když se zrovna dojmeš a já taky.
Proč muži dobývají a ženám to sluší?
Nevím to jistě, spíš jen tuším.

Nevím to jistě, spíš jen tuším,
jako když náhoda mě nepřekvapí
a že podvádět se mi nevyplatí,
když něco slíbím, tak to taky platí.
Proč jedni naslouchají a druzí jsou hluší?
Nevím to jistě, spíš jen tuším.

Nevím to jistě, spíš jen tuším,
že svého štěstí knihu si píšu sám
a od jisté doby už víc nehledám,
protože vše co mám mít už dávno mám.
Proč jedno srdce šeptá a druhé buší?
Snad je to tím, že krom těla máme i duši….
Ale nevím to jistě, spíš jen tuším:-).

Rovnováha

Nechodím tak často do kostela,
přístupem mě fascinuje včela,
lepší než půlka je pro mě celá,
neřeším, s čím nic nenadělám,
líbí se mi melodie znělá,
srdce je duše a hlava těla.

Když zaberu, někde to povolí,
netvrdím, že vůl je kdo nevolí,
mládím běhám, ve stáří o holi
a možná jen o chlebu se solí,
však hlavní je když mě nic nebolí,
nedám na to, co říká okolí.

Mám to rád u řeky v Podolí.

Po sladkém má ruka často sahá
a čím jsem starší, tím více váhám,
zda výsledky mít či stačí snaha,
proč jinak váží každá váha,
proč život je jak horská dráha?
Mým dnešním snem je rovnováha.

Není mi dvacet ani šedesát

Není mi dvacet ani šedesát,
na vlastních nohou umím už stát
a chyby dělám jako každý,
raději neříkám, je to navždy,
přemýšlím o tom, co nejvíc mám rád,
není mi dvacet ani šedesát.

Zbytečně brzo mě ptáci vzbudí,
co dřív bavilo mě dneska nudí,
nebo mi k tomu chybí síly,
můj vesmír má svoje černý díry,
frajeřina čím dál tím víc studí
a zbytečně brzo mě ptáci vzbudí.

Snažím se najít životní krédo,
svůj otisk palce když sejmete ho,
JednoDuše ve složitém světě,
na zimu povléct, větrat v létě,
zeptám se dovnitř přítele svého,
v odpověď zní mé životní krédo.

Říká mi:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za všechno poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Nejlíp mi je, když si jen tak sedím,
z vysokých cílů občas slevím,
schody své zametám pečlivěji,
chápu ty, co mluví o naději,
jablečný mošt si teď častějc zředím,
nejlíp mi je, když si jen tak sedím.

Není mi dvacet ani šedesát,
rád o vzdušných zámcích nechám si zdát
a v nich se navracet do sebe,
dojít až tam, kam chodba povede,
tam čeká osud a možná i kat,
záleží na tom, jak sebe mám rád.

Říkám si:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za lásku poděkuj,
ať tě svět nezmění.