Jenom tak

Vůně, slova a pocity,
mlčením umocněné touhy,
má řeka v ústí tvé strouhy,
když slunce zrovna nesvítí,
jsou paprsky tvoje dotyky.

Poznávám tě celou věčnost,
dopředu vím, co odpovíš,
můžeme letět ještě výš.
Jenom tak, sobě pro radost,
jenom tak, právě teď a dost?

Chuť dokonalé večeře
bývá k nezapomenutí,
toužící duše po splynutí,
otázky klepou na dveře
zamčených citů nahoře.

Můžem být víc, ptám se osudu,
jsme ročník stočený do lahví
z viniční tratě poslední,
vyzrálý buket ze sudu,
však včerejší zítra nebudu.

Ve skalách ozvěna křičí
do setmělého údolí,
nad rájem trochu mrholí,
jde opravit, co se zničí,
jenom tak, nám se to povolí.

Slavnost na louce

Březový háj voněl z tvých vlasů,
ptáci ve větvích si jarní písně švitořili
a stébla trávy v slunečním jasu
ruce královniny v pokoře pohladily.

Tam na louce jak anděl
ležela krása v bytost vdechnutá
a já tam na louce jsem viděl,
jak všechno kolem rozkvétá.

Ty květy plné touhy a života
voněly sladce a omamně.
A louka jimi byla poseta,
však největší rozkvetl vedle mně.

Mé srdce zaslepeno touhou
o štěstí zpívá, za krásu roní slzy,
smět líbat tvá ústa vteřinu pouhou
a snít o lásce, nikdy není brzy.

Princezny s šátky

Kam poděla se slova,
která odzbrojují
upřímností.
Radost nadělují,
city hostí,
není snad jejich doba?

Kam poděla se vyznání,
múzy, co je chtějí
slyšet.
Muži, co je smějí
křičet,
ta osudová setkání.

Kam poděly se vášně,
co hluché oslovují
příběhem.
Odvážně promlouvají
s večerem
a chutnají tak zvláštně.

Kam poděli se rytíři,
princezny s šátky
vítězům.
Kopretiny zvadly,
padá dům,
setmělý šantán nehýří.

Kam poděly se naše sny
příslibem propojení
ozdobené.
Když láska tu dnes není,
zapomenem.
Ptám se já, ptáte se i vy?

Ve vztahu

Máme se rádi a žijeme spolu,
dvakrát dvě nohy jednoho stolu,
známe svá těla dokonale,
navenek ti praví, ale.

V tělesné lásce se spojíme,
bez vášně se celkem nudíme,
dvakrát týdně pro klid vztahu
vzdycháním nabízíme snahu.

Na snění jsme zapomněli,
na ty schůzky, co jsme měli
sami dva i s partou v tlupě
u rodičů na chalupě.

Na vyznání ve svitu svíčky,
na doteky prstů bříšky,
na slzy každý druhý den,
na milování jak živý sen.

Něco se stalo, ale proč
už nečekám, až křikneš skoč,
jsem tu s tebou, ale taky pryč
od našich srdcí ztratili jsme klíč.

Jen občas přijde vzácná chvíle,
kdy otočíme stránky bílé
nepopsané roky, dobou,
zas je to silné u nás obou.

V názorech odkázáni na druhé,
ve vztahu, co asi lepší nebude.
Vystačí nám tenhle klam,
kdy místo citů je hejno vran?

Kdy místo mokrých polibků
k výročí připlatíme za kytku
a za sterilitu multiplexu
vyměníme své touhy v sexu.

Proto ptáme se teď sami sebe,
jak opravdu tvá mou ruku vede.
Ta otázka je jednoduchá
a odpověď být může krutá.

Připustit

Úterním večerem padala hvězda
nad křižovatkou v Hloubětíně,
jak těžké je přát si ve vteřině,
uvěřit, že se to skutečně nezdá.

Připustit štěstí, když teď se cítím smutně
a bolí mě pravé rameno,
za koho nosím tu břemeno,
proč stále pomáhat chci nevyhnutně?

Připustit rozměr, který není vidět,
souhlasit se vším, co nás přesahuje,
zkrotit své ego, když poučuje,
za slzy dojetí se přestat stydět.

Průvanu dovolit vyvětrat stíny
v pokoji, kde se na život práší,
rozsvítit světlo, když šero se snáší,
uklidit stesky i pocity viny.

Úterním večerem padala hvězda
nad křižovatkou v Hloubětíně,
co přišla mi říci ve vteřině?
Že sobě jsem často největší brzda.

Vzdálená

Míjím váš úsměv stvořený
z bílé nedotknutelnosti,
jste půvab po předcích zděděný,
oči, krátký výlet do věčnosti,
absolutno vtělené do ženy.

Potkávám kroky, co odchází
budoucím prožitkům vstříc,
křivky, kterým nic neschází,
nevyřčené, co musíte říct,
představa co muže provází.

Procházím branou vaší esence,
vůně mi probouzí smysly,
má touha je cesta bez konce,
pointa, co se nedomyslí,
jste potravou lačného milence.

Kterým si přeji pro vás stát,
být koněm vaší podkovy,
zastavit vás a… milovat,
stokrát si říkám, proč právě vy?
Nevím proč, ale vám se chci dát,
v básních se trápit se slovy,
nevím proč, ale vám se chci zdát,
asi proto, že jste to právě vy.

Dnes nad ránem

Dnes nad ránem dávno po setmění
snem přicházím na místo známé,
jak voda, co se v páru mění,
jak vzpomínka, co dobře známe.

V domě plném lidí blízkých
mé kroky vedou mírně doprava,
květy a ve vzduchu božský klid,
přemítám, chystá se tu oslava?

Atmosféra jedním slovem vznešená,
nad dveřmi nápis Krásný ztráty,
prostorem odráží se jak ozvěna,
poslední cesta tvýho táty.

A mně se podlamují kolena.

Vše jak má být, nic není třeba více.
Věta samozřejmá jak měsíc v novu,
teď pokojně tu dohořela svíce
a v našich srdcích rozsvítí se znovu.

Zbývá se rozloučit, převozník čeká,
havrani nad řekou zakrouží,
slova jsou zbytečná pro člověka,
když duše po nebi zatouží.

Klidně procitnul jsem dneska k ránu,
s probuzením ten pocit roste,
i když táta je už pár let v pánu,
je mým pokojem, já jeho hostem.

Dnešní láska

Na dnešním nebi vidím
tak nevídaně krásný mrak,
úplně se vyznat stydím
z touhy létat do oblak.

Když dnešní slunce svítí
zlatě na modrou planetu,
první dotek vyzve příští
na roztomilou odvetu.

V dnešní vůni šeříku,
v syté barvě jeho květů,
křičím nahlas, pak potichu
tiché lásko hlučnému světu.

S dnešním ránem i večerem
můj vzkaz i pocit stále trvá,
když smutek vážně neberem,
kdy každá vášeň je jak prvá.

V mé dnešní vzpomínce,
jak v reklamě, co prodá,
nahlas říct ti stydím se,
že jsi můj vzduch i má voda.

Když z mého bytu odcházíš

Když z mého bytu odcházíš,
cítím se klidně i nejistě,
jako když vstoupím do chrámu páně,
když zahříváš mé zmrzlé dlaně,
bojuju o tebe beze zbraně,
pro kousek lásky, příští příště,
jsem turistka, ty mě provázíš.

Když z mého bytu odcházíš,
cítím se volná, přitom sama,
zbloudilá labuť na jezeře,
poslední sousto u večeře,
zamykám otevřené dveře,
zní melodie obehraná,
přeju si, ať mi nescházíš.

Když z mého bytu odcházíš,
jsem šťastná, trochu podvedená,
cítím tě všude, kam jsi vstoupil,
jsem zlatý poklad, co jsi loupil,
půlnoční hřích, cos nevykoupil.
Doufám, že nic to neznamená,
když z mého bytu odcházíš.

Máš jiskru, i když v noci spíš

Máš jiskru, i když právě spíš,
vedle mě tiše oddychuješ,
dívám se, však ty mě nevidíš,
tvá peřina je trochu moje.

Za oknem měsíc v úplňku
promítá nebeské obrazy,
které se dnes noci na sklonku
na cestě zpět o zem odrazí.

Obrazy plné smyslu bytí,
co právě teď tiše oddychuje,
jsi lucerna, co ve tmě svítí,
třináctý apoštol do Orloje.

Máš jiskru, i když v noci spíš
a co teprv až se rozední,
ať nepřeskočíš a neshoříš,
je moje přání dnes poslední.

Sami sebe vkládáme do dětí

Máme své osudy na planetě,
své výhry i zklamání,
lásku, kterou rádi dáme dětem,
teplé oblečení a objetí,
zákazy co je ochrání,
sami sebe vkládáme do dětí.

Máme tu čest býti rodičové,
příroda to tak chtěla,
s nimi je všechno tolik nové,
strach, selhání, lítost i dojetí,
jsou květy uvnitř těla,
sami sebe vkládáme do dětí.

Rosteme s nimi v lepší já,
pak náhle nejsou malé,
příběh, co v srdcích se uchová
je dětství, vlaštovka co odletí,
možná nevědomky, ale
sami sebe vkládáme do dětí.

Však mají právo svět vidět po svém,
být navždy milovány,
jako nám i jejich duše roste
a prochází se tímhle stoletím,
máme své sny, ony plány,
sami sebe vkládáme do dětí.

Naše děti snad jednou pochopí,
proč svoje sny vkládáme do dětí.

Ženy si zaslouží milovat

Ve věčné touze uvězněné
doufají v něžné dotyky,
hlasité přes den, za nocí němé,
rozhodnuty dávat víc než brát,
zklamáním popsané kroniky,
ženy si zaslouží milovat.

Lapené v hlubinách emocí,
o pravdě svojí přesvědčené,
hrdé a smělé, občas tonoucí,
v zádech vítr, co přestal vát,
mámy a milenky vždycky skvělé,
ženy si zaslouží milovat.

Pokušení, co vesmír stvořil,
umělcům vždy věčnou inspirací,
i Des Grieux se Manon dvořil
a ona si chtěla hlavně hrát,
femme fatale, co se ve snech vrací,
ženy si zaslouží milovat.

Pro flirt i mateřství stvořené,
z tisíce vůní celého světa,
při aktu lásky zmámené,
tajemství, jež muži chtějí znát,
výkřiky, co přetrvají léta,
ženy si zaslouží milovat.

Křivky tvoří dokonale krásné
a duše krásně dokonalé,
v očích jim hoří hvězda jasně
a z nezájmu je studí chlad,
rozmařilé i hříšné… ba ne,
ženy si zaslouží milovat.

Jen jedno přání

Na letní obloze nachoví obzor,
mění svou vizáž jak kouzelník převleky,
římská galéra na něj dává pozor,
stvořená z mraků, popluje navěky.

Z kuchyně vůně italských pokrmů,
česnek a bylinky probudí smysly,
ten recept na život nedáme nikomu,
základ je všední, koření máme vlastní.

Pláže už ztichly, v barech se začíná
a srpek měsíce ztloustl od včera,
těžko nás zastaví útes či mělčina,
na plavbě podstatou dnešního večera.

Malý vůz projíždí přímo nad námi,
obloha mezitím zatáhla oponu,
naše sny věčně putují hvězdami,
jedna se utrhla, padá vstříc prostoru.

Prozáří chvíli, snad pouhou vteřinu,
i to je dost pro jedno malé přání,
objednat štěstí a rovnou lavinu,
všude prý je, však často není k mání.

Přál bych si vůně a nachové nebe,
život pestrý jak kouzelné převleky,
báseň co ve všem vystihuje tebe,
stvořenou z lásky, zapsanou navěky.

Zamčená srdce

Srdce jak zámek na půl otevřený
vzhlíží se v zrcadle chladivé plochy,
kabátek zlatý, však uvnitř nalomený
pocitem viny za minulé krachy.

Má úzký krk a voní po oceli,
jak křehký když chrání, co v něm je skryto,
pevný jak předsevzetí, co jsme měli
a smutný za všechno, co je nám teď líto.

Na třpytném okraji zdobí jej kapky,
co leskem svým dodávají na kráse
a uvnitř je dost místa pro pohádky,
vypráví naději a cestu ke spáse.

Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
proč drobí se jak oplatka máčená,
když nepravým odemkneme zámek?

Klíčkem otočí kdo nalezne sebe,
s lehkostí svá prokletí zruší,
dojde až tam, kam jeho cesta vede,
otevřem vrátka do našich duší?

Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
z jakého směru přijde proměna,
kdy s cvaknutím odemkneme zámek?

Kdy napořád už odemkneme zámek.

Letní loučení

Čas letošního léta
odchází do dálky,
zem žlutá omeleta,
dny horké korálky.

Vybarvená rána,
oranžové západy,
vláha jako mana,
není pramen bez vody.

Vánek říká ještě
jedno pohlazení
a v kapkách deště
tiché probouzení.

Jeřabiny dozrály,
do ruda se rdí,
v balících na poli
se tak krásně sní.

V úctě zvedám sklenku
na počest letních dní,
vždyť za chvíli se venku
podzimně rozední.

Naděje kříž

Potkali jsme se tak trochu náhodou,
většinou na ně nevěřím,
vešla jsem s kabelkou krémovou,
tvůj pohled zamířil ke dveřím.
Zkoumavě od zdola nahoru,
místnost byla mírně setmělá,
do duše otevřels mi závoru,
já tam stála, pohledem lapená.

Topila jsem se v představách,
bylo to krásné, pak přišel krach.

Pod nebem jasným jako touha
roste mé naděje kříž
a stále mi ho někdo bourá,
padá, když mě opouštíš.
Stékají po něm mé slzy,
to, aby vyrostl příště výš,
i když mě to dnes mrzí,
přežiju, když mě opustíš.

Potkali jsme se vlastně náhodou,
okolo lidé tancovali,
spíš než vínem opilí svobodou,
pomalé písně déle hrály.
Banální věty, co zapůsobí,
zájem, který mě přesvědčil,
zvyknout si, že do postele drobíš,
měsíce plné šťastných chvil.

Topila jsem se v představách,
bylo to krásné, pak přišel krach.

Pod nebem jasným jako touha
roste mé naděje kříž
a stále mi ho někdo bourá,
padá, když mě opouštíš.
Stékají po něm mé slzy,
to, aby vyrostl příště výš,
i když mě to dnes mrzí,
přežiju, když mě opustíš.

Potkali jsme se asi ne náhodou,
na místě a čase nezáleží,
můžeme tam, kam jiní nemohou,
můžem být spolu, o to tu běží.
Všechna ta zklamání smysl měla,
kříž naděje mi přines tebe,
já zůstanu už vždycky ta smělá,
cesta má k tvojí navždy vede.

Topím se stále v představách,
ty mi je plníš, jsi můj mág.

Nestárnoucí dáma

V kavárně na každém rohu,
ve zvláštním secesním slohu,
v kašnách čtvercového náměstí,
v barvách neklidného předměstí,
tam všude duch Villona bloumá,
je plný zmaru, vášeň s ním cloumá.

Na bulvárech širokých jak nebe
móda a luxus se spolu svede,
v myšlenkách co staré zničí,
věž pokroku se pyšně tyčí,
tam v neonech barů tiše zní,
Edith Piaf, její šanson poslední.

Tajemně svůdná, elegance sama,
královna všech světových měst,
romantika svatebních cest,
revoluce sevřená v pěst,
v šupinách z bagetových těst,
jak nejrozmáchnutější ze všech gest,
stojí Paříž, ta nestárnoucí dáma.

Milenci nad ránem vítají svítání,
v salonech odmítnutých skandální
visí Manetova Snídaně v trávě,
kolotoč v parku se rozjel právě,
opodál tiskne se muž ke své paní,
francouzský polibek i milování.

Palačinky provoní creperii,
malíři v rámech dobře si žijí
na starém nádraží i u pyramidy,
vítězné oblouky neslaví kdyby,
v jazyce noblesním cizí zní slova
jak nálada impresionistova.

Tajemně svůdná, elegance sama,
královna všech světových měst,
romantika svatebních cest,
revoluce sevřená v pěst,
v šupinách z bagetových těst,
jak nejrozmáchnutější ze všech gest,
stojí Paříž, ta nestárnoucí dáma.

Po šedých střechách, v balkonech pod okny,
se prochází duše města u Seiny,
v pokoji hotýlku třikrát tři metry
nabízí naději všem, co se spletli,
usedá ke stolku výhledem do ulice,
u řeky v Notre Dame hoří její svíce.

Dnes jsem její host, má cenu přát si více?

Milostné vzplanutí

V chemii kolem nás,
možná že z Boží vůle,
nepolapitelný čas
probudil, co spalo dole.
Ze středu touhy explozí,
magma se do srdce nutí,
přátelství občas ohrozí,
náhlé milostné vzplanutí.

Z podstaty plíživě žije,
živí ho změna a chtíč,
svědomí ruce si myje,
to ryzí však odchází pryč.
Možná je změna žádoucí,
větší pochopení a zájem
zní sladce ve dne, víc za nocí,
nebezpečně právě teď hrajem.

Přátelství ženy a muže,
zadaných, bez myšlenek okolo?
Proč má vždy svoje protože
a míru, tu udává alkohol.
Přijde to jakoby náhodou
když se okolnosti spikly,
dolitá sklenka, rozum jde stranou,
příjemný pocit, všechno se zrychlí.

Ten příběh nemá happyend,
poražení jsou všichni,
láska i přátelství, the end.
Do srdcí co bolí píchni.
Hráčům co umí naslouchat
jiným ženám víc než holce svojí,
dejme šestým tahem mat,
ta pravá láska za to stojí!

Ze středu touhy explozí,
magma se do srdce nutí,
přátelství vždycky ohrozí,
náhlé milostné vzplanutí.

Cestu znáš

Jsou dny kdy dáš a nevrátí se za to,
když na svět hledíš okem na punčoše,
na úzké podpatky nalepí se bláto
a sny jsou mastné skvrny od langoše.
Máš všeho dost, dnes přesto ti něco chybí
a dámskou volenku opomněli vyhlásit,
proč muži nedodrží, co ti slíbí,
když tohle nechápeš, neboj se přihlásit.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého bytu cestu znáš.

Položíš sobě základní otázku,
když z dlouhé noci ti pelichá mysl.
„Měla bych hledat, nebo čekat na lásku
a jaký ten rozpor má vyšší smysl?“
Kolik jich bylo, kteří měli tě rádi,
pro jaké touhy jsi se odevzdala,
v šatní skříni visí tvoje mládí,
nejde už obléct, co bys za něj dala.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého snu cestu znáš.

Jestli je Bůh, snad řídí tvoje kroky,
prožité sny a vysněné prožitky,
konfekční velikost měří tvoje roky,
jsi váza, co ráda čeká na kytky.
Ptáš se, všechno už bylo nebo přijde,
vzrušení, která lapají po dechu,
nebo se jen smát, když slunce vyjde
a zapomenout, když je ti do breku.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého srdce cestu znáš.

Ostatní omluvíš, k sobě jsi přísná,
chybí ti sny a fotky z papíru,
dovol si prožívat, buď zase hříšná,
buď žena postavená na míru.
Pochval se sama, dnes ovace zaspaly,
píchly se o trn z tvojí koruny,
jela jsi metrem, když hvězdy padaly,
čekám tu ne tebe, začněme od nuly,
čekám tu ne tebe, spolu jsme vypluli.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého života cestu znáš.

 

 

Můj děda

Srdce cenné jak trumfová sedmička,
dával mi drobné na zmrzlinu,
běž zadem, ať nevidí to babička,
můj děda si uměl dělat psinu.

Garáží prostoupí vůně oleje,
v zákoutích sbírám nářadí,
postavím tu velikánské koleje,
když nevím jak, děda mi poradí.

Bezpečně sedím na jeho klíně,
řeknem si vše, zbyde i na příště,
třeba jak se vyřezává dýně,
můj děda měl na tváři strniště.

Dostávám úkol pro šikuly,
posbírám šroubky v dílně,
spolu jsme dobrodružstvím pluli,
když děda se zlobil, tak mírně.

Nosím mu pivo z třetího schodu,
příroda potřebuje vláhu,
do těla chmel, do konve vodu,
můj děda míval všechno v plánu.

Králíka stáhnul, vymetl komín,
v neděli chodil na fotbal,
pár věcí teď dík němu umím,
děda mi chybí, proč bych vám lhal.