Není mi dvacet ani šedesát

Není mi dvacet ani šedesát,
na vlastních nohou umím už stát
a chyby dělám jako každý,
raději neříkám, je to navždy,
přemýšlím o tom, co nejvíc mám rád,
není mi dvacet ani šedesát.

Zbytečně brzo mě ptáci vzbudí,
co dřív bavilo mě dneska nudí,
nebo mi k tomu chybí síly,
můj vesmír má svoje černý díry,
frajeřina čím dál tím víc studí
a zbytečně brzo mě ptáci vzbudí.

Snažím se najít životní krédo,
svůj otisk palce když sejmete ho,
JednoDuše ve složitém světě,
na zimu povléct, větrat v létě,
zeptám se dovnitř přítele svého,
v odpověď zní mé životní krédo.

Říká mi:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za všechno poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Nejlíp mi je, když si jen tak sedím,
z vysokých cílů občas slevím,
schody své zametám pečlivěji,
chápu ty, co mluví o naději,
jablečný mošt si teď častějc zředím,
nejlíp mi je, když si jen tak sedím.

Není mi dvacet ani šedesát,
rád o vzdušných zámcích nechám si zdát
a v nich se navracet do sebe,
dojít až tam, kam chodba povede,
tam čeká osud a možná i kat,
záleží na tom, jak sebe mám rád.

Říkám si:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za lásku poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Pokušení

Jak doušek žíznivému
je pohled, který svádí,
jak po přechodu mládí,
jak teplo, které hladí
lednem promrzlé prsty,
je přítomný čas prostý
našeho pokušení.

Jak násobená hodnota
na herním poli života,
jeden střípek dobrodružství,
na podnosu celé mužství
a k tomu řeči holčičí,
kdy ryzí je, kdy kočičí
naše pokušení?

Přijde klidně bez pozvání,
nejdříve jen budí zdání,
pak se zdá, že probuzení
vločky sněhu v oheň změní,
otevřou se stavidla,
porušují pravidla
naše pokušení.

Bez perutí nebyl by let,
bez Laury by nebyl sonet,
bez lásky, co umí bolet,
bez zvonkohry našich Loret,
nejde jen tak milovat,
chcem či nechcem zachovat
naše pokušení?

Královně šansonu

Mylordé si každý po svém
o životě rýmují,
drink s potměšilým hostem,
šantánem tóny putují.

Na lavici barové
se líbá Petr s Lucií
a citoví snobové
nedaj pokoj, ani na chvíli.

Příběhy silné, lásko má,
ve vaně plné fialek
šansoniérka zazpívá,
soucitu vlastních vzpomínek.

Živote můj, co mi dáš,
kdo ochutná moje čerešně,
čí old spice oknem vyvětráš,
zloděj čas, ten krade bezděčně.

Ale ať si, čas dal, čas vzal,
nic jiného vlastně neumí,
královně šansonu hold vzdal,
píseň je leskem její koruny.

Je mlýnské kolo v srdci mém,
v něm má nostalgie proudí,
co si lidé řeknou za rohem?
Ať mě klidně soudí.

To pro ně jsem levandulová,
sto rolí zvládnu hravě,
až jednou můj chleba okorá,
já vím, že žila som správně.