Není mi dvacet ani šedesát,
na vlastních nohou umím už stát
a chyby dělám jako každý,
raději neříkám, je to navždy,
přemýšlím o tom, co nejvíc mám rád,
není mi dvacet ani šedesát.
Zbytečně brzo mě ptáci vzbudí,
co dřív bavilo mě dneska nudí,
nebo mi k tomu chybí síly,
můj vesmír má svoje černý díry,
frajeřina čím dál tím víc studí
a zbytečně brzo mě ptáci vzbudí.
Snažím se najít životní krédo,
svůj otisk palce když sejmete ho,
JednoDuše ve složitém světě,
na zimu povléct, větrat v létě,
zeptám se dovnitř přítele svého,
v odpověď zní mé životní krédo.
Říká mi:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za všechno poděkuj,
ať tě svět nezmění.
Nejlíp mi je, když si jen tak sedím,
z vysokých cílů občas slevím,
schody své zametám pečlivěji,
chápu ty, co mluví o naději,
jablečný mošt si teď častějc zředím,
nejlíp mi je, když si jen tak sedím.
Není mi dvacet ani šedesát,
rád o vzdušných zámcích nechám si zdát
a v nich se navracet do sebe,
dojít až tam, kam chodba povede,
tam čeká osud a možná i kat,
záleží na tom, jak sebe mám rád.
Říkám si:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za lásku poděkuj,
ať tě svět nezmění.