Nevím, jak začít tohle mé psaní,
po všech těch letech prvně, poprvé,
napsat chci slečně, už skoro paní,
že vím, jak často myslíš na druhé.

Nevím, jak začít, tužka se ostří sama,
vzpomínky svádí mé psaní do neznáma,
vidím se v tobě, i když blíž je ti máma,
procházím tebou, jsi naší cesty brána.

Nevím, jak začít a zdali je to podstatné,
co drží je korpus, šmrnc dodá zdobení,
tolikrát jsem ano řekl, jen párkrát ne,
holčičí přání a táta co se nezmění.

Nevím, jak začít, jen nebe srdce zklidní,
velké a plné, dvacet čtyři let v nás,
teď vzpomínky slaví, zas přijdou dny všední
a melancholie mě obestoupí zas.

Nevím, jak skončit tohle mé psaní,
pro malou blondýnku, když už jsi tak velká,
dokud jsem tady, budu ti plnit přání.
Napořád. Jako Večerníčku znělka.