Za oknem namrzlé větve stromů
čísi nevěstě vykouzlí závoj,
když chceme nadávat, máme komu,
dost je těch, co hrajou malou domů,
i strašpytlů, kámo ty se neboj.

Když mlha ustoupí, závoj mizí
nesměle o paprsků střapce,
jsme tady správně, nejsme tu cizí,
dva kurýři názorů a vizí,
kdo říkal, že půjde to hladce?

Jaká jsme ty a já generace,
kroky dětství, už je to dávno,
stále není smíchu bez legrace,
zítra nás čeká další štace,
hezky/dobře vyspi se pro/na ní kámo.

Neboj se kámo, dobře to skončí,
tak praví moje intuice,
to jen staré se právě loučí
a nové už nám neporoučí,
bije ti srdce, tak co chceš více?

Jak z kachlových kamen sílí žár,
hučí v nich horká symfonie,
ty a já navždy/přece jsme dostali dar,
dneska nemysli kámo na nezdar,
posílí nás, co nás nezabije.

Po zamrzlé louži loňského deště
klouže se nový rok prvními zážitky,
horký čaj zahřeje, druhý lok ještě,
sáňky a sníh, jak z Ladovy povídky.

Přichází pocestný váhavým krokem,
svou tvář si vypůjčil od hráče pokeru,
bude mi přítelem nebo víc sokem,
ten posel zítřka, blíž ke zlu či dobru?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Ptám se ho vyslance zážitků příštích,
jaký den zpozornět, kdy mohu lajdačit,
co bych měl nezvednout byť se to blyští,
jak pevné vytvořit a křehké nezničit.

Hostím ho ovarem, chlebíčky ze včera,
otázky pokládám, štosuji na sebe,
jak poznám kdo přítel je, který je mizera,
jestlipak jednou i já přijdu do nebe?

Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.

Děkuje za oběd, poslední štamprle,
kabát si obléká, že prý už musí,
říká mi neptej se, ptal ses i minule
a tolik otázek že ho až děsí.

Nemysli co bude, neplánuj vrcholy,
neboj se zakopnout o příští schod,
dovol si víc než rozum ti dovolí,
přijmi co přichází, byť není vhod.

Proč ptáte se víc, než k žití potřeba,
bujnému hřebci chtíc nasadit opratě?
Jste lidé, lásky plní, víc netřeba,
bez obav cestou jdi a co má potká tě.

Vlévá se moře v oceán
tak jako potok do říčky,
kdo neprodělal spalničky,
kdo nevstoupil v boží chrám,
kdo nebyl nikdy milován?

Mnohé už známe přátelé,
mlčení ticha,  zvuk hlasu,
jak smutno prožít vesele,
teď máme na sebe víc času.

Zrezaví konvice na mléko
na dešti zapomenutá,
pravda občas bývá krutá,
u fotek často jsme naměkko
a pomoc může být daleko.

Mnohé už známe přátelé,
nudu refýže, lesk plesu,
chuť angreštů, když jsou kyselé,
teď máme na sebe víc času.

Vydat se směrem „bez cíle“,
na botách bláto přinést domů,
když se chcem vyznat, vědět komu,
neměřit cestu na míle,
rovně stát, když nejsme při síle.

Mnohé už známe přátelé,
poznáme obyčejnou krásu?
Možná nám šeptají andělé,
že máme, teď, na sebe víc času.