Nevím, jak začít

Nevím, jak začít tohle mé psaní,
po všech těch letech prvně, poprvé,
napsat chci slečně, už skoro paní,
že vím, jak často myslíš na druhé.

Nevím, jak začít, tužka se ostří sama,
vzpomínky svádí mé psaní do neznáma,
vidím se v tobě, i když blíž je ti máma,
procházím tebou, jsi naší cesty brána.

Nevím, jak začít a zdali je to podstatné,
co drží je korpus, šmrnc dodá zdobení,
tolikrát jsem ano řekl, jen párkrát ne,
holčičí přání a táta co se nezmění.

Nevím, jak začít, jen nebe srdce zklidní,
velké a plné, dvacet čtyři let v nás,
teď vzpomínky slaví, zas přijdou dny všední
a melancholie mě obestoupí zas.

Nevím, jak skončit tohle mé psaní,
pro malou blondýnku, když už jsi tak velká,
dokud jsem tady, budu ti plnit přání.
Napořád. Jako Večerníčku znělka.

Až jednou

Až jednou dojdu na konec cesty,
až přeskočí stopa mé gramodesky
až řeknu vše, co říci jsem měl,
až z křídel mých zbyde jen pel,
snad poznám ten okamžik pravý,
kdy na věčnost připíjím, ne zdraví.

Až severní vítr začne vát,
až prochladne co měl jsem tak rád,
až vydám se nikomu neřeknu kam,
až přiznám si, že na nic už nečekám,
snad poznám ten okamžik pravý,
kdy na věčnost připíjím, ne zdraví.

Až smělé mi přijde žádat si víc,
až děti mých dětí neřeknou nic,
až duše má potká svou podstatu,
až řeknou, podobáš se na tátu,
až JednoDuše nebude kam jít,
pak s grácií chci se zastavit.

Smím prosit

Paní, smím prosit,
na tomhle bále,
vlečku vám nosit
po celém v sále.

To vás jsem miloval,
čekal jsem roky,
potajmu piloval
taneční kroky.

Paní, smím prosit,
zvládnu jen základy,
trochu se prsit
z celé té parády.

Paní, smím prosit,
vždyť jsme si souzení
a žádné gossip
na tom nic nezmění.

Vídeňský valčík
pro vaše oči,
v duchu už tančím,
ať svět se dnes točí.

Paní, smím prosit,
pro věčnou krásu,
ze snu jsem procit
vůní vašich vlasů.

Paní, smím prosit,
i když se neznáme,
mám totiž pocit,
že zítra se potkáme.