Po zamrzlé louži loňského deště
klouže se nový rok prvními zážitky,
horký čaj zahřeje, druhý lok ještě,
sáňky a sníh, jak z Ladovy povídky.
Přichází pocestný váhavým krokem,
svou tvář si vypůjčil od hráče pokeru,
bude mi přítelem nebo víc sokem,
ten posel zítřka, blíž ke zlu či dobru?
Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.
Ptám se ho vyslance zážitků příštích,
jaký den zpozornět, kdy mohu lajdačit,
co bych měl nezvednout byť se to blyští,
jak pevné vytvořit a křehké nezničit.
Hostím ho ovarem, chlebíčky ze včera,
otázky pokládám, štosuji na sebe,
jak poznám kdo přítel je, který je mizera,
jestlipak jednou i já přijdu do nebe?
Nový rok otevírá zavřené brány,
v ulicích mrtvo je po dlouhé noci,
po zimní obloze přelétly vrány,
v kamnech se zatápí, sotva den procit,
kostelní mše rozezní varhany.
Děkuje za oběd, poslední štamprle,
kabát si obléká, že prý už musí,
říká mi neptej se, ptal ses i minule
a tolik otázek že ho až děsí.
Nemysli co bude, neplánuj vrcholy,
neboj se zakopnout o příští schod,
dovol si víc než rozum ti dovolí,
přijmi co přichází, byť není vhod.
Proč ptáte se víc, než k žití potřeba,
bujnému hřebci chtíc nasadit opratě?
Jste lidé, lásky plní, víc netřeba,
bez obav cestou jdi a co má potká tě.