PF 2018

Letos je to za osmnáct,
možná bez dvou za dvacet.
Krásný věk. Však zůstal v nás?
Té plnoletosti čas,
zkusme ho pro změnu neztrácet.

Zase být klukem, co vidí
dál než politické vize,
holkou, co se trochu stydí
ležet nahá, když se svítí,
náhle přijít, pak jen tak zmizet.

Neříkat možná, asi, převážně,
naslouchat, co říká srdce,
jít za svým, nikoli rozvážně.
Tak pojďme se chovat odvážně
v následujícím roce.

Není mi dvacet ani šedesát

Není mi dvacet ani šedesát,
na vlastních nohou umím už stát
a chyby dělám jako každý,
raději neříkám, je to navždy,
přemýšlím o tom, co nejvíc mám rád,
není mi dvacet ani šedesát.

Zbytečně brzo mě ptáci vzbudí,
co dřív bavilo mě dneska nudí,
nebo mi k tomu chybí síly,
můj vesmír má svoje černý díry,
frajeřina čím dál tím víc studí
a zbytečně brzo mě ptáci vzbudí.

Snažím se najít životní krédo,
svůj otisk palce když sejmete ho,
JednoDuše ve složitém světě,
na zimu povléct, větrat v létě,
zeptám se dovnitř přítele svého,
v odpověď zní mé životní krédo.

Říká mi:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za všechno poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Nejlíp mi je, když si jen tak sedím,
z vysokých cílů občas slevím,
schody své zametám pečlivěji,
chápu ty, co mluví o naději,
jablečný mošt si teď častějc zředím,
nejlíp mi je, když si jen tak sedím.

Není mi dvacet ani šedesát,
rád o vzdušných zámcích nechám si zdát
a v nich se navracet do sebe,
dojít až tam, kam chodba povede,
tam čeká osud a možná i kat,
záleží na tom, jak sebe mám rád.

Říkám si:
Prosím tě buď a stůj
nohama na zemi,
věřím ti, zůstaň svůj,
stačí i přízemí,
za lásku poděkuj,
ať tě svět nezmění.

Pokušení

Jak doušek žíznivému
je pohled, který svádí,
jak po přechodu mládí,
jak teplo, které hladí
lednem promrzlé prsty,
je přítomný čas prostý
našeho pokušení.

Jak násobená hodnota
na herním poli života,
jeden střípek dobrodružství,
na podnosu celé mužství
a k tomu řeči holčičí,
kdy ryzí je, kdy kočičí
naše pokušení?

Přijde klidně bez pozvání,
nejdříve jen budí zdání,
pak se zdá, že probuzení
vločky sněhu v oheň změní,
otevřou se stavidla,
porušují pravidla
naše pokušení.

Bez perutí nebyl by let,
bez Laury by nebyl sonet,
bez lásky, co umí bolet,
bez zvonkohry našich Loret,
nejde jen tak milovat,
chcem či nechcem zachovat
naše pokušení?