Přesně 29.3. 2012, možná symbolicky v den narozenin mého již zesnulého táty, jsem se rozhodnul pro dvě zásadní věci v mém životě. Zaprvé jsem se rozhodnul uspořádat „nečekanou“ svatbu se ženou, se kterou jsem do té doby byl 18 let terminologií Facebooku  ve volném vztahu, včetně společných majetků, dětí a dalších drobností. Bylo to překvapení dotažené do finále a ona se o tom dozvěděla dvě hodiny před obřadem. Bylo to fajn.

Zadruhé jsem si řekl, že se vrátím k něčemu, co mě bavilo v osmnácti a co jsem dvacet let vůbec neřešil. K psaní básniček nebo zrýmovaných textů, chcete-li. Uvědomil jsem si, že není jediný důvod, proč by se člověk nemohl vrátit do doby, kdy o nic nešlo. Kdy prostě dělal to, co ho bavilo. A to naplno. Začal jsem znovu psát a spřádat plány, jak by se z tohohle koníčku mohla stát činnost, která udělá radost jiným lidem a tím pádem i mně. Pustil jsem se bez přemýšlení za svým snem. Směrem k nejistému, ale lákavému.

Výsledek k tomuto dni vidíte  před sebou. Projekt JednoDuše má ambici nekomplikovaně oslovit lidi, kteří doposud třeba verše a rýmy nečetli a ani moc nechápali. Písničky ale poslouchá každý, říkám si, tak proč by nemohly širší vrstvy zaujmout i moje texty. Motivací jsou mi některé upřímné reakce, které jsem zatím obdržel. A samozřejmě je tu také ten můj sen.