Jaro

landscape_39-wallpaper-1440x900 (1)
Uložit jako PDF

V parku už jaro voní,
za chvíli včera bude vloni,
pampelišky nám rychle odkvetou,
padáčky odletí, jen tečka za větou.

Slunce dnes zapadá tak krásně,
já kvůli tobě píšu básně
a v hostinci, když je konečná,
říkám ti slova zbytečná.

Slunce se už skrylo za domem,
padáčky letí někam za Bohem,
když cítím tohle krásné jaro,
mám pocit, že prožívám ho málo.

Ptáci mi zpívají sonety
o lásce, jež jsi pro mne ty,
mraky se tváří jako cynici,
co milují plnou sklenici.

Kaštanů květy jsou jako svíce,
tak tajemné, jak z dálek pohlednice,
tak prosté, jako naše setkání,
jak milence psané vyznání,
jak láska, co světem uhání.

Procházím se kolem piety,
zdalipak za čas budem já a ty.
Zdalipak za čas přijde chvíle,
kdy touhy pozbydou své cíle?

Jestlipak někdy budu klásti věnce
s černou stuhou „spěte sladce“ pro milence
na náhrobek tak voňavého jara,
za zvadlou lásku, co si s námi hrála?

Měsíc dnes vychází tak krásně,
já kvůli tobě píšu básně,
jen pro tvé nahé tělo v peřině,
směšné věty při víně,
pro touhu, co probouzí se ve klíně.

Omlouvám se za své pochybnosti,
zbytečná slova ve jménu ješitnosti.
Ptákům, co zpívají mi sonety
o lásce, jež si pro mne ty.