Leden 13

Skraboska
Uložit jako PDF

Zimní pražské refýže,
volní ti co patří za mříže,
se zprávou usedám k ní, že
na Hradě nebude kníže.

Nevidím dál než dnes,
můj syn má imatrikulační ples.
Tou dámou být znovu sveden,
všední i výjimečný je tu leden.

Neurčitá hmota v šlépějích mlaská,
dnes padá voda, zítra snad láska,
loňské je málo slivovice,
včera mi bylo o rok více.

Nový rok v duchu toho starého,
staré polibky s příslibem  nového,
v revíru teď hledáme hajného,
na stěně visí nálada Hajného.

Za týden končí mi zkouškové,
chutná mi sushi, i když syrové,
smutek mám v duši, i když žádoucí,
vždyť každé ráno jsem pan vedoucí.

A každý večer jsem zas ten kluk,
čelenku s péry, toulec, šíp a luk,
Kefalín by řekl, je to absurdní,
žijeme i míjíme svou pěnu dní.

Trochu zvláštní lednový den,
kdy je rozum sklenkou podveden
a naše city se změní pod ledem,
kam uhnout před přímým pohledem?

První měsíc přesto celý slavím,
sousedy ve výtahu zdravím.
Co přijde sním, ale nevím,
letos spíš utíkám a nebo lovím?

Právě se nový sen začíná,
okolo stále stejná mlčící většina,
své city teď pověsím na šňůru
pro jistotu i anděly co zpívají na kůru.