Nostalgie

meditace
Uložit jako PDF

Zastavím se a slyším ticho,
přemítám, co všechno je mi líto.
Nadechnu se, po těle hezky mi je,
to právě mě objímá nostalgie.

Ten okamžik přece znáš i ty,
teď stojíš na kopuli mešity,
za chvíli všechno tu překryje
abstraktně široká nostalgie.

Neumíš to popsat, vysvětlit,
ten měkký, slovy božský klid,
který tě právě objímá,
když duše tělo nevnímá.

Neslyšíš okolo křik dětí,
nevidíš ptáky jak nebem letí,
co je kolem vlastně jinde se děje,
nad tebou proplouvá nostalgie.

Cítíš vůně tobě velmi známé,
dohráváš partie nedohrané,
hřích tvůj skrytý ruce si myje
v hluboké řece nostalgie.

Vidíš jak tvoří barvy podzimu
tu strakatou šustivou peřinu
a v mlze co líně se válí po poli,
je náhle místo, kde jste se prvně potkali.

Na jazyku chuť hořkosladkokyselá
je dokonalost v šatech i svlečená,
pomalu tvůj pohár se dopije,
který ti přinesla nostalgie.