Delší než obvyklá vteřina,
v horském masivu rovina,
nová chuť starého vína,
známá cesta, dneska jiná.
To je svádění.

Opět vyslovená věta Pythagora,
plachtu napne obávaná Bóra.
Ohnivý čardáš neznámého Roma,
znovu se cítíš jako doma.
To je svádění.

Na rtech perlivá chuť parmazánu,
oslava když baví tě i k ránu,
klopená zatáčka tobogánu,
černý král pro bílou dámu.
To je svádění.

Nevíš jaká, ale vůně léta,
ta moc, kdy máš právo veta.
Ležatá osmička tohohle světa,
nevyřčená poslední věta.
To je svádění.

Jedna myšlenka se točí v kruhu,
jedeš rovně v odbočovacím pruhu,
jsi jedna z mála svého druhu,
moc nespíš a jde ti to k duhu.
To je svádění.

Představa, která předčí realitu,
ozvěna srdce rockově duní tu.
Scénografie budoucího citu.
Už vchází láska, ale zatím není tu.
To je svádění.

Dnes byl první jarní den,
slunce hřálo za oknem,
jako hřeje mě tvůj smích
a na horách už taje sníh.

Noční tramvaj zvoní zpovzdálí,
osudu dík, že jsme se setkali,
nebo vyčítat mu za pár chvil,
že jsem tě poprvé políbil.

Poslední metro veze opilce,
cestuje sám, dnes na žal napil se,
družice krouží ve vesmíru,
já také občas neznám míru.

Před dvěma roky jako teď
s básní šel jsem na zpověď
kvůli holce, co jiný objímá,
jedno skončilo, jiné začíná.

Kdybych snad uměl přesvědčit čas,
aby mi dnešní den přinesl zas,
nechal bych stranou štěstí okliky,
kominíkům přišíval knoflíky.

Zítra svou touhu a všechno co mám
a ještě víc ti dlouze pošeptám.
Zlaté rybky kdybych chytit měl,
pro tvůj úsměv bych je propouštěl.

Dneska je mi smutno
a nevím přesně proč,
mé srdce jak prkno
hryže červotoč.

Cítím se tu prázdný
uvnitř svého těla,
hledám vrátka zadní
tam, kde by býti měla.

Pro smích důvod hledám.
Co univerzální vtip?
Za pokus nic nedám
a co když prostě začnu chtít.

Vyskočit metr vysoko,
placáky házet na řece,
mračit se jen tak na oko,
své úzko změnit  v široce.

Pro smích správný chci mít důvod
a on je tady a teď,
nemá bydliště či původ,
říkejme mu tenhle svět.

Velký strom uprostřed louky
nabízí šumící stín,
babičky dlaně od hladké mouky
zadělávají na závin.

Známá vůně v letní síni,
našlapuj tiše, rostou hřiby,
kupředu letí tvé prázdniny,
už to nevrátíš, ale co kdyby.

Kdyby se čas ubíral zpátky
do letních dnů tvých prázdnin,
vyhlížel bys všechny pátky,
barevný šátek mámin,
spadaná jablka v košíku,
pocukrovaný závin,
jahody jsou bílé po mlíku,
bolí to, srdce promiň.

Kradené třešně chutnají
jinak, neskutečně sladce
a kámoši tě varují,
kdo to vyzvoní je zrádce.

Lomená šipka na rybníce
nadělá kruhy a ryby
ukusují těsto z udice,
už to nevrátíš, ale co kdyby.

Vydáš se na dlouhou cestu
na modrém kole bez převodů,
zážitkům blíž, dále městu,
voříšek štěká u sousedů.

Špekáček z klacku padá do ohně,
říkáš si, všichni děláme chyby,
na jedny prázdniny zážitků hodně,
dnes už to nevrátíš, ale co kdyby.

Kdyby se čas ubíral zpátky
do letních dnů tvých prázdnin,
vyhlížel bys všechny pátky,
barevný šátek mámin,
spadaná jablka v košíku,
pocukrovaný závin,
jahody jsou bílé po mlíku,
bolí to, srdce promiň.

Chvíli se zastavit
a podívat se zpět,
pusu ti nastavit
a obeplouti svět.

S tebou usínat,
s tebou se budit,
nezdary proklínat,
s tebou se nudit.

Tebou se opíjet,
za tebe dýchat,
hlouposti promíjet,
vysoko lítat.

S tebou se obejmout,
prožívat tebe,
potajmu pronajmout
kousíček nebe.

S tebou se milovat,
pro tebe žít,
s tebou se radovat,
společně jít.

Znovu tě potkat,
snít a dopisy psát,
objevit poklad,
který chci uchovat.

Vítám tě maminko,
vítám tě jako jarní den,
usměj se trošku, malinko
a nalej bílého vína všem.

K dnešnímu dni v sobě ti nesu
cit, který nebývá vysloven,
jen občas zapomínám na noblesu,
tak nalej bílého vína všem.

Ať to má dneska úroveň.

Kus mléčné dráhy na řetízku
chtěl bych ti z lásky dát
a růži zabalenou ve čtyřlístku
a píseň, kterou mám tak rád.

Sentimentem to dnes možná zavání
a zítra zas bude jarní den,
já pokoušel se napsat vyznání,
jsi krásná uvnitř, jsi krásná ven,
tak nalej čistého vína všem.

Meditace je prosté splynutí,
kdy nás rozum nikam nenutí,
nejsou to mniši v Himaláji,
ani představy být v ráji.

Meditace je energie řeka,
stav kdy nevím, co mě čeká,
žádné sliby ani závazky,
duše ponořená do lásky.

Zvuk podzimní meluzíny,
k tomu vůně čerstvé hlíny,
na nose teplo babího léta,
dlouhý román i pouhá věta.

Meditace je hlas srdce co bije,
samota, která je jenom moje,
prázdnota co smysly posílí,
můj život v této chvíli.

Dnes jsem se náhodou
ocitl zpátky v čase,
rozmlženě, jak pod vodou,
viděl jsem kluka zase.

Viděl jsem touhu a názor
co neuznává kompromisy.
Viděl jsem myšlenkový vzdor,
noce u záchodové mísy.

Viděl jsem čest a hrdost
a lístek z hospody.
A zas jsem cítil radost,
těm rokům navzdory.

Viděl jsem ryzí lásku
jako podstatu,
zrýmovanou samohlásku
cestou na chatu.

Viděl jsem svoje velké srdce
jako medicimbál,
opratě jsem držel v ruce
a všemu jsem se smál.

Viděl jsem něhu i splín
ve dvoudeci vína,
na jeden sladký klín
se pro další zapomíná.

Pak viděl jsem sebe i tebe
stát bosé ve sněhu,
dotýkali jsme se nebe,
než zmizelo z dohledu.

Pak zmizel kluk i ty,
rozmlženě, jak pod vodou.
Zůstaly tu jen pocity
a stopy v čase od nás od obou.

Jsi moje oplatka k ranní kávě,
křehká i drobivá,
múza co přebývá
v mém těle od paty k hlavě.

Jsi moje dobrá nálada
pro dnešní den,
pohled z okna ven,
význam slova paráda.

Jsi moje odpolední kapučíno,
pěna na jazyku,
pýcha klenotníků,
důvod říkat věci přímo.

Jsi navečer můj klid,
teplo v posteli,
i v baru veselí,
jsi proč je mi dneska líp.

Definuj mi štěstí, příteli,
neříkej, že leží v posteli.
Vysvětli mi to jasně, logicky.
Pokud možno jednou pro vždycky.

Řekni mi, co vlastně je podstatné.
Ekonomická jistota? To snad ne.
Koupíš si o něco víc věcí,
a budeš ježek v zlaté kleci.

Definuj mi štěstí, příteli,
snad umět víc, než druzí uměli?
Dnes to možná štěstí znamená,
než tě zítra další překoná.

Štěstí se neplánuje na léta,
je to ušmudlaná malířova paleta.
V této chvíli, v téhle vůni,
v zmrzlých prstech, co pak brní.

V téhle sloce trampské písně,
co hodnotíš příliš přísně.
V dnešní ranní tramvaji,
ve snech, co se dvakrát nezdají,
slyšíš, vidíš, prožíváš,
i když to tak nevnímáš.

Definuj mi štěstí, příteli
a nesčítej ty, co ho neměli.
Udělej čáru prstem do písku.
Cítíš, dneska je tady, nablízku.

Dnes dočetl jsem knihu,
krásnou, psanou lehounce,
jen jednu měla pihu,
že nebyla bez konce.

Najednou mám mokré oči,
zřejmě je to pohnutím,
svět se zase bude točit,
ale teď tu stojí bez hnutí.

Naplnil jsem po okraj,
co chvilku bylo prázdné,
dala mi noty, řekla hraj
pro krásu, co neuvadne.

Příběhem byl lidský život
v té nejčistší podobě,
na něj si dám příští pivo,
živote můj, toužím po tobě.

Hladím tě klásku
ve vlasech,
zpívám ti lásku
v trojhlasech.

Jarním červánkům šeptám
tvoje jméno,
když svého srdce se ptám,
hlásí obsazeno.

Pro všechny květy
planety,
vyznání věty
na věky.

Když v nočním městě
elektrifikace svítí,
já stokrát dvě stě
dnů chci s tebou býti.

Po nebi pluje
tvůj smích,
i vítr duje
ve verších.

Když potom odcházím
plný tvých dotyků,
ten smích mě provází
jak slova klasiků.

Tenké je vlákno v žárovce,
tvá řasa je možná tenčí,
hledá se lásky žalobce,
prý zevnitř je jiná než zvenčí.
Nejsou tu žádné rozdíly,
co se mých citů týče,
jen věty co dneska ranily,
slova vyřčená v pýše.

Nevrátím vyřčená slova,
nezmizí ani flek na triku,
dnešní den nebude znova,
své city nenechám ve štychu.
Rozsvítím to umanuté já,
přes porcelán co rozšlapal slon,
přes oslí uši co láska má,
jsem první já a nebo on?

Sladká je poleva na dortu,
den s tebou je sladší,
hledal jsem dlouho, až našel tu,
se kterou zimy jsou kratší.
Kroky nám splynou do rytmu
a smíchem mě zas nakazíš,
já ze své pýchy procitnu
a řeknu ti, co dávno víš.

Křehké jsou z vanilky rohlíčky,
křehčí je naše souznění,
když vášeň nás spaluje pod víčky
a on na tom nic nezmění.
Jediná jsi, kterou vidím,
bil bych se pro ten pohled,
věty zaseju, román sklidím,
beze slov co mohou bolet.

Co vlastně láska znamená
v absolutní podobě?
Kdy má odřená kolena
a kdy nabízí se podomně.
Kolik má jmen či bez jména,
kdy horká je, kdy pod ledem,
největší láska znamená
splynutí jedním pohledem.

Kradmé dotyky jsou jí vlastní,
stejně jako smělá gesta,
vyznání, co jednoduše zazní,
polibky z lineckého těsta.
Točená kofola i šála pletená,
načatý večer a co s ním provedem,
největší láska však znamená
splynutí jedním pohledem.

Vůně dechu, ta jedna ze sta,
slabikář úsměvů na každý den,
o víkendech spolu z města,
spojená těla, dovnitř a ven.
Z upřímnosti často zmatená,
dáme jí vše, co dovedem?
Největší láska podle mně znamená
splynutí jedním pohledem.

Nesmrtelní budeme stěží,
život jen jde a láska běží
svůj maraton o přežití,
pane vrchní, ještě něco k pití.

Dvoudecku vína či fernet snad,
jaký je nápoj lásky?
Vypít ho a milovat,
vyzrát na všechny sázky.

S ďáblem hrát poker o tvou duši,
s kytarou zpívat do rána.
Podívej, zase mi hoří uši,
plamínky červené – propána.

Nezvala pozvat na návštěvu,
prý ho už nikdo neroztočí,
chtít Adamovi přebrat Evu?
Raději tě líbat na obočí.

Nosit tě stále v sobě,
do školy, do práce, do kantýn.
milovat jen tak, opravdově,
přeje si dneska Valentýn.

Udělej mi radost
ty můj člověče,
ať se lidská marnost
tolik nevleče.
Když navštíví nás,
ať jenom na chvilku,
pomíjivá jak čas
pro oříškovou Milku.

Udělej mi radost
můj věrný příteli,
vylezeme na most
třeba v neděli.
Zhoupneme se dolů
na laně,
já a ty jsme spolu
uvnitř i vně.

Udělej mi radost
ty moje milenko,
ať nejsem cizí host
za dveřmi se sklenkou.
Pozvi mě k sobě
jednou, navždycky,
vždyť toužím po tobě,
melancholicky.

Udělej mi radost
můj drahý osude,
pro málo i za dost,
dnes znovu nebude.
Ty úspěchy minulosti
jsou dávno přežité,
smutné příští události
jsou předem zapité.

Zimní pražské refýže,
volní ti co patří za mříže,
se zprávou usedám k ní, že
na Hradě nebude kníže.

Nevidím dál než dnes,
můj syn má imatrikulační ples.
Tou dámou být znovu sveden,
všední i výjimečný je tu leden.

Neurčitá hmota v šlépějích mlaská,
dnes padá voda, zítra snad láska,
loňské je málo slivovice,
včera mi bylo o rok více.

Nový rok v duchu toho starého,
staré polibky s příslibem  nového,
v revíru teď hledáme hajného,
na stěně visí nálada Hajného.

Za týden končí mi zkouškové,
chutná mi sushi, i když syrové,
smutek mám v duši, i když žádoucí,
vždyť každé ráno jsem pan vedoucí.

A každý večer jsem zas ten kluk,
čelenku s péry, toulec, šíp a luk,
Kefalín by řekl, je to absurdní,
žijeme i míjíme svou pěnu dní.

Trochu zvláštní lednový den,
kdy je rozum sklenkou podveden
a naše city se změní pod ledem,
kam uhnout před přímým pohledem?

První měsíc přesto celý slavím,
sousedy ve výtahu zdravím.
Co přijde sním, ale nevím,
letos spíš utíkám a nebo lovím?

Právě se nový sen začíná,
okolo stále stejná mlčící většina,
své city teď pověsím na šňůru
pro jistotu i anděly co zpívají na kůru.

Na polštáři otisk tvé dlaně
mě probudil dnes ráno,
zbytek pěny v prázdné vaně,
zbylo mi z tebe tak málo.

Změklé máslo na lince,
drobky v prázdném talíři,
za příští den modlím se,
kdy se nám cesty překříží.

V koupelně ručník mokrý
visí mírně nakřivo.
Chybí tu přítomný čas prostý,
ne z playbacku, já tě chci naživo.

K snídani si dnes vzpomenu
na naše velké maličkosti.
K obědu si registruji doménu
www s tebou do věčnosti.

Tvá gesta vidím poslepu,
třeba když se ti chce spát.
Když ti je ze mě do breku,
kdy city nejde obelhat.

Píšu ti když odejdeš,
že jsem tu zůstal sám,
že pokaždé kdy u mě seš,
první rande prožívám.

Ten den si umyjeme ruce,
ráno je ticho, v noci křik,
uvnitř vzpomínky na Vánoce,
děda Mráz odjíždí na saních.
Dnes je poslední den v roce.

Štěstí a zdraví pro nový rok,
přání co léty zklišovatěla,
z oběti bude tvrdý sok,
konec tloustnutí, dám si do těla.
Bilancovat budeme napřesrok.

Dnes je den, kdy se nic neděje,
přes všechny hlučné zvuky noci,
dnes je nám nejblíž ta naděje,
že vše zas máme ve své moci.
Nový začátek nám prospěje.

Proč cesty jsou dnes poloprázdné,
když na cestě je každý z nás,
proč právě dnes zábava vázne,
možná chceme slyšet jeho hlas.
Aby nám řekl to, co je správné,
aby nám řekl, jak dožít správně.

Podzimní slunce tě potěší,
vybarví stromy božskou retuší,
je čím dál tím víc bezbranné,
prohřeje co si zamane.

Podzimní slunce je ospalé,
trochu rozpité a pomalé,
má sílu léta i příslib zimy,
samo sebe skládá v rýmy.

Podzimní slunce je kouzelné
a zřídkakdy je souměrné,
ráno líně vyleze z mlhy,
večer válí oranžové sudy.

Podzimní slunce tě zpomalí,
skrz sebe teď hledíš do dáli,
v odlesku tenké pavučiny
máš radost, tak trochu bez příčiny.

Zastavím se a slyším ticho,
přemítám, co všechno je mi líto.
Nadechnu se, po těle hezky mi je,
jak snadno mě objímá nostalgie.

Dobře znáš tu lehkost levitace,
často s tím není velká práce,
v momentě všechno tu překryje
abstraktně široká nostalgie.

Neumíš to popsat, vysvětlit,
ten měkký, slovy božský klid,
který tě právě objímá,
když duše tělo nevnímá.

Neslyšíš okolo křik dětí,
nevidíš ptáky jak nebem letí,
co je kolem vlastně jinde se děje,
nad tebou proplouvá nostalgie.

Cítíš vůně tobě dobře známé,
dohráváš partie nedohrané,
hřích tvůj skrytý ruce si myje
v hluboké řece nostalgie.

Vidíš jak tvoří barvy podzimu
tu strakatou šustivou peřinu,
v mlze co líně se válí po poli,
hledáš místo, kde jste se prvně potkali.

Na jazyku chuť hořkosladkokyselá
je dokonalá, v šatech i svlečená,
pomalu svůj pohár dopije
do dna, mámivá nostalgie.

Jsem zavilý romantik,
co směle dobývá svět,
zapíše vám do matrik,
že zemský ráj to na pohled.

Jsem ten vilný poeta,
co směle dobývá žen,
srdce je moje viněta,
obsah z něho musí ven.

Jsem svou duší pozdní sběr,
co směle dobývá slávu,
s hrozny čeká na výběr
a zraje sám si v davu.

Jsem snílek svůj i váš,
co směle dobývá tebe,
vše co mi dneska dáš,
se ti zítra vrátí z nebe.

Jsem kousek celého světa,
co směle dobývá sebe,
každá dosažená meta
mě za ruku k další vede.

Bílá mlha v údolí,
namísto slunce mrholí,
kapky něžné jak tvé boky,
má láska jsou naše roky.

Kapky zmrzlé jak tvé prsty,
miluji tě svými ústy,
tvou chuť čokolády
mlsám s šálkem ranní kávy.

Miluji tě v objetí,
otrokem ve tvém zajetí,
co svůj úděl nezmění,
pro tvou krásu oněmí.

Miluji tě celým tělem,
dva korálky pod tvým čelem,
o těch se mi v noci sní,
jiní v nich tu jiskru nevidí.

Miluji tě, tvůj obraz
na okně teď jeho odraz
vykreslily dnešní kapky,
zas vtékají do nebe zpátky.

S každým tvým úsměvem mě napadá,
že slunce déle zapadá,
a s první noci hvězdou
vidím mé štěstí ve dvou.

Jsme sehraná posádka zámořské lodě,
dvě labutě na jedné vodě,
dva pruhy z jednoho letadla,
náhoda, která nám dopadla.

Jsme dvě příchutě v jednom kornoutu,
solitér, co uvěřil na partu,
dva odlesky jednoho světla,
proroctví, která se pletla.

Jsme spolu modré nebe,
ve dvou nás zima zebe
a léto občas pálí,
jsme dva příběhy, které se staly.

Napoprvé navlíknul jsem korálek,
k hrníčku přilepil si podšálek,
jednou sirkou zapálil šest svíček,
rozvázal uzel u tkaniček.
Po dešti sám vyšel jsem si ven,
nejlepší je obyčejnej den.

Zazpíval jsem si a to spatra,
moc nepotěšil svoje játra,
oběd se mi nečekaně protáh,
brnkám si a nevyznám se v notách.
Právě cítím se jak Marlboro man,
mým příběhem je obyčejnej den.

Podržel jsem dveře jedné paní,
víc než slibům věřím usmívání,
pár jízdenek si koupil v trafice,
benzínem čistil šmouhy na klice.
Uklidit skříň dnes nestihnul jsem jen,
mým životem je obyčejnej den.

Řekl jsem třikrát: „moc sluší ti to“,
lepší je ujistit, i když jistě ví to.
Nepochopil jsem mraky na obloze,
v podřepu mě trochu píchlo v noze.
Pocity jsem spřádal jako len,
mým údělem je obyčejnej den.

Po jídle padla na mě únava,
už není to, co bylo za mlada.
Přesto v sukních vídám krásné nohy,
k tomu mívám stále stejné vlohy.
Miluju tebe, jednu ze všech žen,
mým vyznáním je obyčejnej den.

Dýchal jsem kyslík jako jiní,
svítit jsem nechal v předsíni,
vzpomněl si na rodiče, přátele,
utrápeným odpovídal vesele.
Žil jsem si po svém svůj sen,
bezvadnej obyčejnej den.

Svíčka má tu zvláštní moc
nejenom pro dnešní noc,
v jejím klidu se nic neděje,
i když je daleko, tak zahřeje.

Svíčka je tvůj kamarád,
z podstaty jí nejde lhát,
propojí skryté souvislosti
i budoucnost s minulostí.

Svíčka je klidná síla,
zakletá světla víla,
tvůj lepší pocit ze sebe,
přímá linka odsud do nebe.

Svíčka je pečeť lásky,
retuš na první vrásky,
předehra dlouhého polibku,
chuť slavnostního přípitku.

Svíčka má zvláštní moc,
tvé duši jde na pomoc,
přátelsky jí pohladí,
beze slov jí poradí.

Máte všechno jak má být,
jste dokonalý dřevoryt,
umělcem stvořený,
navždy ojedinělý.

Ve vašich očích se muži ztratí,
čas se v nich pomaleji krátí,
do jejich hloubek padá
najednou láska i zrada.

Vaše něha potichu křičí
do křehkých duší žen,
jste snem všech a tělem ničí,
v zimní noci jste letní den.

Jste výjimečná a máte vady,
malou pihu uprostřed brady,
pro muže jste zítřkem přítomnosti,
pro ženy touhou v minulosti.

Vítr vane vaším směrem,
levandule s kondicionérem,
jste ta známá i ta jiná,
jste nevšední odrůda vína.

Svíce hoří kudy projdete,
kde tu sílu vlastně berete?
Jste křehká, tolik zranitelná,
dnes socha, zítra neviditelná.

Zveme vás na návštěvu, brzy,
oslavit život a smutku utřít slzy.
Potom vás necháme už být,
kam chcete můžete odejít.

Je májový den s trochou deště,
večer jsme se milovali, ráno ještě,
mám žízeň i hlad, co nadělám?
Už vím, pozdravím svýho anděla.

Málo s ním mluvím, to je fakt,
i když se snažím o opak,
jde o to slyšet jeho hlas
v den, kdy není pojem čas
jak ho známe důležitý,
jen připravit si rekvizity.
Sklenku, svíčku, vanu plnou pěny,
vzpomínku na chuť svojí ženy,
hudbu co pokaždé mě osloví,
vyhodit z hlavy co se nehodí.
Poslední ozvěna aby odezněla,
pak uslyším svýho anděla.

Promlouvá tiše, spíše ševelí,
neříká co smíme a co bychom neměli,
nepomlouvá, nelituje, nekáže,
je tu prý aby dodal kuráže
učinit pomíjivá rozhodnutí,
sednout si a nabaštit se s chutí,
zpívat, hádat se i milovat,
svůj vnitřní klid si zachovat,
udělat obrovské věci,
o kterých všichni sníme přeci.
Hlavně pro ně rozpálím se do běla
a pak oslovím svýho anděla.

Řeknu mu, že se mi fajn daří
a že vše mám tak nějak v paži.
On usměje se, mrkne na mě okem,
uvidíme, až sejde se rok s rokem,
lidská povaha je vrtkavá,
kdo včera slavil dneska nadává,
kdo včera bral dnes rozdává,
kdo včera plakal, dneska směje se,
v rytmu samby tančí na plese,
svým oslíkem štěstí zatřese,
s vírou se nad všednosti povznese.
A zítra.., zítra se léčí z deprese.

V téhle moudrosti je celá víra,
v obyčejných dnech je skrytá síla
a na rýmu se neumírá.
V souznění ducha, svých myšlenek i těla,
teď udělám to, co obvykle se nedělá,
poslechnu jednou svýho anděla.

Poslechnu vždycky svýho anděla.

Jsi moje koupel v levanduli,
jsi první vločka na bambuli,
jsi můj starší brácha,
co na mě dává bacha.

Jsi můj květen, když je listopad,
moudrý brevíř užitečných rad,
jsi můj kompas na palubě,
i aviváž, když se chovám hrubě.

Jsi pevný kolík mého stanu,
horký čaj, když ráno vstanu,
vždycky připravené publikum,
jsi mé „ne“ všem kritikům.

Jsi moje thajská masáž zad,
nečekaný třináctý plat,
večerní zaplavání v moři,
siréna, vždy když něco hoří.

Jsi moje linka bezpečí,
i ruleta, když se roztočí,
jsi kamarád i milenka,
z koláče sladká drobenka.

Jsi moje horká čokoláda,
holka co fakt mě má ráda,
jsi taková, že slova dochází,
jsi můj exit ze všech nesnází.