Delší než obvyklá vteřina,
v horském masivu rovina,
nová chuť starého vína,
známá cesta, dneska jiná.
To je svádění.
Opět vyslovená věta Pythagora,
plachtu napne obávaná Bóra.
Ohnivý čardáš neznámého Roma,
znovu se cítíš jako doma.
To je svádění.
Na rtech perlivá chuť parmazánu,
oslava když baví tě i k ránu,
klopená zatáčka tobogánu,
černý král pro bílou dámu.
To je svádění.
Nevíš jaká, ale vůně léta,
ta moc, kdy máš právo veta.
Ležatá osmička tohohle světa,
nevyřčená poslední věta.
To je svádění.
Jedna myšlenka se točí v kruhu,
jedeš rovně v odbočovacím pruhu,
jsi jedna z mála svého druhu,
moc nespíš a jde ti to k duhu.
To je svádění.
Představa, která předčí realitu,
ozvěna srdce rockově duní tu.
Scénografie budoucího citu.
Už vchází láska, ale zatím není tu.
To je svádění.