Úterním večerem padala hvězda
nad křižovatkou v Hloubětíně,
jak těžké je přát si ve vteřině,
uvěřit, že se to skutečně nezdá.

Připustit štěstí, když teď se cítím smutně
a bolí mě pravé rameno,
za koho nosím tu břemeno,
proč stále pomáhat chci nevyhnutně?

Připustit rozměr, který není vidět,
souhlasit se vším, co nás přesahuje,
zkrotit své ego, když poučuje,
za slzy dojetí se přestat stydět.

Průvanu dovolit vyvětrat stíny
v pokoji, kde se na život práší,
rozsvítit světlo, když šero se snáší,
uklidit stesky i pocity viny.

Úterním večerem padala hvězda
nad křižovatkou v Hloubětíně,
co přišla mi říci ve vteřině?
Že sobě jsem často největší brzda.