Podílím se na přípravě nástěnného kalendáře Luna 2016, který veršovanou formou popisuje numerologický význam každého měsíce v roce. Cílem je přiblížit tyto univerzální pravdy odlehčenou formou širší veřejnosti. Jako příklad uvádím prosinec (Z vánočky rozinky), listopad (V závoji z mlhy) a září (Citová analýza).
Prosinec = oběť, změny postoje
Pozor na roli oběti. Chci být oběť nebo pán svého života? Podívat se na svůj život z druhé strany/vzhůru nohama. Já 1 a vy 2 jsme my = 3 rodina. Sejít se a sdílet slovo i lásku.
Kde se cítím bezmocný? Co mě to učí pochopit a změnit?
Listopad = síla, usebrání
Já a já. Dvě ega proti sobě. Druhý člověk je tvé zrcadlo. Dívej se a vnímej, co ti odráží. Lásku, strachy, víru, úspěch… Kde je má síla?
Září = citlivost, hledání vnitřní pravdy, analyzování
Poustevník, potřeba klidu a samoty. Vhodná dovolená. Čas přemýšlet o životě. Období dokončování a rekapitulace.
Co se mi povedlo a kde se mohu poučit z vlastních chyb?
Vrcholí rok, který jsme prožili
a den je krátký, jak jenom může být,
na střechy nasněží, pohříchu na chvíli,
koledy v obchodech začaly znít.
Mikuláš všechno ví, nikdy se nemýlí,
jsme oběti nebo hodláme pány být?
Měsíc měsíců je v očích dětí,
1, 2, 3, na každý den čokoládka,
ve váze barborka se okvětí,
cukroví, co pekla už mámy matka.
Sejde se rodina, jak ten čas letí,
pro pocestného otevřeme vrátka.
Na věnci svíčky čekají na sirky,
vzhůru nohama je firemní dění,
nákupy dárků přeruší večírky,
na chvíli nám všem bublinky pění,
prstem dloubáme z vánočky rozinky.
Cítím se bezmocně? Svůj postoj změním!
Sdílíme salát i lásku v nás,
půlnoční kostely se poselstvím plní,
letící kometě upadnul vlas
a nebe začalo vločky ronit,
v té chvíli naznačil vnitřní hlas,
co máme pochopit, v čem se změnit.
Z mladého vína v poháru
s omluvou vytrácí se slunce,
snad zasloužím si letos pochvalu,
já a já, dvě hlavy, čtyři ruce
pro odlesk lásky natažené.
S pečením husy mám dilema
a jak dnes chápat revoluci,
zrcadlo, kde je ta proměna?
Je schoulená v koutě pod kapucí,
němý strach doby odráží.
V sedle je zima Martinovi,
jsou on a on, dvě ega proti sobě,
chvíli jedno, pak druhé si pohoví,
svíčky to zútulní na hřbitově.
A jejich stíny odráží víru lidí.
Vnitřní síla je nečekaně pevná,
v rybníku bez vody se skryla mlha,
v chování druhých to svoje poznám,
prochází námi společná duha,
když barvami odráží úspěch.
V závoji soumraku tančí víla
zebou jí palce o první krystalky,
ze světla stvořená jednotu usebírá,
dívá se dlouze než zmizí do dálky,
jsem živá či vysněná, kde je má síla?
Na lukách vítr odvanul pel,
včelky nám dokončují sklizeň,
letních lásek zní poslední píseň,
v refrénech pravdy je skrytá tíseň,
rostlinou září je žatecký chmel.
Babího léta teplé přemýšlení,
klidem prostoupená dovolená,
samota vábí, života po kolena,
rekapitulace je povolena,
citová analýza nebo snění.
Den dokončil své vyrovnání,
svatý Václav přijíždí podzimem,
první pětku školákům prominem,
vše, co se stalo, jednou pomine,
sobě být pravdou, už žádné lhaní.
Dobře bylo a zase bude líp,
sdělí mi poustevník světácky,
přesto mi rozum klade otázky,
kde poučím se z vlastních chyb?