Vlastně už vím

open-window
Uložit jako PDF

Otvírám okno, od loňska špinavé,
žlutě se zdobí tečkami pylu,
včerejšek vyvětrat, těšit se na nové,
co vše chci změnit, mám na to sílu?

Jedno je jisté, země se točí,
krajina za oknem se tolik nemění,
stále máš vrásku vedle svých očí
a tvoje řeka v mé skále pramení.

Na konci zahrady sfoukané listí,
šedavá mohyla společných vin,
které jsme spáchali, na oko čistí.
Proč vlastně? Já tomu nerozumím.

Proč zmizelo: „cítím, že pro mě jsi tu“,
namísto vášně nás navštívil splín,
snad deště ho spláchly, rozfoukal vítr,
já chci ti říct, že vlastně už vím.

Vlastně už vím, co drží nás spolu,
vzájemné chvíle, i když se nezdaří,
výtahem života nahoru, dolů
s výstupem na stejném podlaží.

A taky víra, že všechno to fajné
najednou nezmizí jak z láhve Gin,
střežíme klíče od komnaty tajné,
kam jiný nemůže, vlastně už vím.

I nejlepší láhev ukrývá kal,
sedlinku štěstí našich vypitých vín,
lepší je bojovat, než abych to vzdal,
tak spolu zas pojďme postavit Řím.
A o to tu běží, vlastně už vím.