V románu dějově nejasném
zpočátku svoji, potom cizí,
toužíme po blízku tělesném,
významy nad ránem zmizí.

Bojíš se překročit hranice
v bláznivé peripetii,
lilie uprostřed prosince,
linie dějů se míjí.

Ráno nám nastaví zrcadlo,
v kulisách podpisy milenců,
naše jednoaktové divadlo
zakončí dva monology herců.

Zbabělci lásky jsme ty a já,
pravda je jedna a čas plyne,
dnešní doba je pomíjivá,
kdo počítá, tak často mine.

Počítat umět je obraz doby,
nám dvěma visí nad hlavou,
stali jsme se citovými snoby,
znavení vlastní úvahou.