V kavárně na každém rohu,
ve zvláštním secesním slohu,
v kašnách čtvercového náměstí,
v barvách neklidného předměstí,
tam všude duch Villona bloumá,
je plný zmaru, vášeň s ním cloumá.

Na bulvárech širokých jak nebe
móda a luxus se spolu svede,
v myšlenkách co staré zničí,
věž pokroku se pyšně tyčí,
tam v neonech barů tiše zní,
Edith Piaf, její šanson poslední.

Tajemně svůdná, elegance sama,
královna všech světových měst,
romantika svatebních cest,
revoluce sevřená v pěst,
v šupinách z bagetových těst,
jak nejrozmáchnutější ze všech gest,
stojí Paříž, ta nestárnoucí dáma.

Milenci nad ránem vítají svítání,
v salonech odmítnutých skandální
visí Manetova Snídaně v trávě,
kolotoč v parku se rozjel právě,
opodál tiskne se muž ke své paní,
francouzský polibek i milování.

Palačinky provoní creperii,
malíři v rámech dobře si žijí
na starém nádraží i u pyramidy,
vítězné oblouky neslaví kdyby,
v jazyce noblesním cize zní slova
jak nálada impresionistova.

Tajemně svůdná, elegance sama,
královna všech světových měst,
romantika svatebních cest,
revoluce sevřená v pěst,
v šupinách z bagetových těst,
jak nejrozmáchnutější ze všech gest,
stojí Paříž, ta nestárnoucí dáma.

Po šedých střechách, v balkonech pod okny,
se prochází duše města u Seiny,
v pokoji hotýlku třikrát tři metry
nabízí naději všem, co se spletli,
usedá ke stolku výhledem do ulice,
u řeky v Notre Dame hoří její svíce.

Dnes jsem její host, má cenu přát si více?