Za oknem namrzlé větve stromů
čísi nevěstě vykouzlí závoj,
když chceme nadávat, máme komu,
dost je těch, co hrajou malou domů,
i strašpytlů, kámo ty se neboj.

Když mlha ustoupí, závoj mizí
nesměle o paprsků střapce,
jsme tady správně, nejsme tu cizí,
dva kurýři názorů a vizí,
kdo říkal, že půjde to hladce?

Jaká jsme ty a já generace,
kroky dětství, už je to dávno,
stále není smíchu bez legrace,
zítra nás čeká další štace,
dobře vyspi se na ní kámo.

Neboj se kámo, dobře to skončí,
tak praví moje intuice,
to jen staré se právě loučí
a nové už nám neporoučí,
bije ti srdce, tak co chceš více?

Jak z kachlových kamen sílí žár,
hučí v nich horká symfonie,
ty a já jsme přece dostali dar,
dneska nemysli kámo na nezdar,
posílí nás, co nás nezabije.