Dnes nad ránem dávno po setmění
snem přicházím na místo známé,
jak voda, co se v páru mění,
jak vzpomínka, co dobře známe.

V domě plném lidí blízkých
mé kroky vedou mírně doprava,
květy a ve vzduchu božský klid,
přemítám, chystá se tu oslava?

Atmosféra jedním slovem vznešená,
nad dveřmi nápis Krásný ztráty,
prostorem odráží se jak ozvěna,
poslední cesta tvýho táty.

A mně se podlamují kolena.

Vše jak má být, nic není třeba více.
Věta samozřejmá jak měsíc v novu,
teď pokojně tu dohořela svíce
a v našich srdcích rozsvítí se znovu.

Zbývá se rozloučit, převozník čeká,
havrani nad řekou zakrouží,
slova jsou zbytečná pro člověka,
když duše po nebi zatouží.

Klidně procitnul jsem dneska k ránu,
s probuzením ten pocit roste,
i když táta je už pár let v pánu,
je mým pokojem, já jeho hostem.