V mrazivém podvečeru
svítí kostel v kopci nad krajem,
u léčivého pramenu,
na svém místě zdá se spokojen.

Jsou dva dny do nového roku,
kolik nám jich zbývá do věčnosti?
Ten moment lahodící oku
vytesal věčnost v přítomnosti.

Betlém v němé barokní kráse,
hra světla a tmy je dokonalá,
lidé sem putují kvůli spáse
a vodě, co prý léčí sama.

Ve stavu úplného smíření
nás úsměvem zdraví sestřička,
celá v bílém jak venku sníh na zemi,
dvě svíce u kolébky Ježíška.

Krásné zvenku, dokonalé uvnitř
jsou kulisy i řádová sestra,
něco mi říká, se vším se usmiř,
lépe pak poznáš, kudy vede cesta.

Už tři sta let sem míří poutníci
a schody před vchodem zavál sníh,
na nich si teď nasadím čepici,
dnes jsem se stal jedním z nich.