Srdce jak zámek na půl otevřený
vzhlíží se v zrcadle chladivé plochy,
kabátek zlatý, však uvnitř nalomený
pocitem viny za minulé krachy.

Má úzký krk a voní po oceli,
jak křehký když chrání, co v něm je skryto,
pevný jak předsevzetí, co jsme měli
a smutný za všechno, co je nám teď líto.

Na třpytném okraji zdobí jej kapky,
co leskem svým dodávají na kráse
a uvnitř je dost místa pro pohádky,
vypráví naději a cestu ke spáse.

Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
proč drobí se jak oplatka máčená,
když nepravým odemkneme zámek?

Klíčkem otočí kdo nalezne sebe,
s lehkostí svá prokletí zruší,
dojde až tam, kam jeho cesta vede,
otevřem vrátka do našich duší?

Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
z jakého směru přijde proměna,
kdy s cvaknutím odemkneme zámek?

Kdy napořád už odemkneme zámek.