Je májový den s trochou deště,
večer jsme se milovali, ráno ještě,
mám žízeň i hlad, co nadělám?
Už vím, pozdravím svýho anděla.
Málo s ním mluvím, to je fakt,
i když se snažím o opak,
jde o to slyšet jeho hlas
v den, kdy není pojem čas
jak ho známe důležitý,
jen připravit si rekvizity.
Sklenku, svíčku, vanu plnou pěny,
vzpomínku na chuť svojí ženy,
hudbu co pokaždé mě osloví,
vyhodit z hlavy co se nehodí.
Poslední ozvěna aby odezněla,
pak uslyším svýho anděla.
Promlouvá tiše, spíše ševelí,
neříká co smíme a co bychom neměli,
nepomlouvá, nelituje, nekáže,
je tu prý aby dodal kuráže
učinit pomíjivá rozhodnutí,
sednout si a nabaštit se s chutí,
zpívat, hádat se i milovat,
svůj vnitřní klid si zachovat,
udělat obrovské věci,
o kterých všichni sníme přeci.
Hlavně pro ně rozpálím se do běla
a pak oslovím svýho anděla.
Řeknu mu, že se mi fajn daří
a že vše mám tak nějak v paži.
On usměje se, mrkne na mě okem,
uvidíme, až sejde se rok s rokem,
lidská povaha je vrtkavá,
kdo včera slavil dneska nadává,
kdo včera bral dnes rozdává,
kdo včera plakal, dneska směje se,
v rytmu samby tančí na plese,
svým oslíkem štěstí zatřese,
s vírou se nad všednosti povznese.
A zítra.., zítra se léčí z deprese.
V téhle moudrosti je celá víra,
v obyčejných dnech je skrytá síla
a na rýmu se neumírá.
V souznění ducha, svých myšlenek i těla,
teď udělám to, co obvykle se nedělá,
poslechnu jednou svýho anděla.
Poslechnu vždycky svýho anděla.