Poprvé pětkou mi začíná den,
dělám že spím, paprsky za oknem
v setmělá oblaka přechází,
přeju si, ať dál mi neschází.

Všechny ty vůně, co vonět jsem směl,
za míčem vyrazit jak na povel,
bujaře slavit, pak střídmě spát,
vášnivě s dětmi Carcassonne hrát.

Malý kluk, který rajskou měl rád,
slzy se učíval polykat,
vydal se na cesty celkem brzy,
málokdy čekal, co na to druzí.

Do všeho vletět a lepší v tom být,
chtít klidně víc, než běžné je mít,
vědět, že zítřek vše dožene,
hluboce zatoužit po ženě.

Ten pocit, že zítra snad zešílím,
kravata ke svatební košili,
všechny mé role, v nichž mohl jsem hrát,
já, padesátiletý vinohrad.

Poprvé pětkou končí mi den,
už vím jak dál, tmavne za oknem,
kalendář na zdi můj otáčí list,
já od zítřka, zdá se, začnu víc číst.

Jsi jiskra do mých kamen
a v nich jsi jasný plamen,
co pokaždé mě zahřeje,
už jen tím že prostě je.

Jsi plamínek mojí karmy,
bez něj je to zkrátka marný,
chladno se rádo do tmy noří,
já škrtnu a pro mě hoříš.

Jsi sucho do mých mokrých bot,
co mi právě přišlo vhod
na mé cestě ke smíření,
i tam se občas čerti žení.

Jsi ušankou pro mé uši,
mrazuvzdorná, na mou duši,
jen s ní se vydám za Ural,
první, co bych s sebou vzal.

Jsi palčákem mého palce,
dekou z vlny do kavalce,
horkou dlaní na zmrzlé tváře,
odleskem polární záře.

Jsi oheň pod mou pánví Wok,
v ní vařím teď i napřesrok.
Že sytý hladovému nevěří?
Tak zítra doraž, vařím večeři.

Za oknem pošmourno bez příslibu,
plánuju, kde neudělat chybu
v dalším roce plném přání,
prorokem být na potkání
chytit svojí zlatou rybu,
činit činy místo slibů.

Za dveřmi cesty, co náhle končí
a jak se s nimi těžko loučí,
doteky vášně plamenné
i touhy nenaplněné,
života zisky zdaněné
a všechny ztráty ztracené.

Za plotem dům, komínem plyne dým,
řekni mi kámo, v co doufat dneska smím.
Kdy radost předčí moje splíny,
tak JednoDuše, bez příčiny,
kdy potvrdím si, co dávno vím,
tím budu, kým si dovolím.
Já dneska mám narozeniny.

Zvon zvoní v srdci, navenek prázdno,
v kostelní lavici Boha je víc,
zaháním zármutek, nejde to snadno
je to tu nádherné, chtěl bych ti říct.

Když s tebou se loučím.

Měli jsme společné víc než málo,
pokrevní spojenci na věky věků,
dvě srdce statečná, kterým to hrálo
jak měla bys bratra, já svojí sestru.

Naposled stihl jsem pohladit tvář,
v slzách ti říci, jak moc tě mám rád,
za pár dní zaklepal náš pan farář,
smíření kumpán, tak čeho se bát?

Byla jsi klidná i divoká řeka,
nadlidsky moudrá, kdo učil tě žít?
Čím dýl tu nejsi, tím víc teď smekám,
radost a mír jsem k tobě chodil pít.

Kostelní žalmy vzpomínka vede,
pan farář klepe na bránu do nebes,
houf koček v zahradách tiše si přede
z pod šopy na cestu zaštěkal pes.

Na kůru bytosti nebi jsou blíž,
v tom přijíždí růžový cadillac,
dnes do něj nasednout jenom ty smíš,
na cestu Jethro Tull vohulíš…
Co bylo před tebou, co bude pak?

Když s tebou se loučím
na tomhle víry místě,
vím, že nic teď nekončí,
že setkáme se příště.

Taky máš rád vůni papíru,
kterou už tvé děti neznají,
divíš se, proč si moc nehrají,
torza svých snů křičíš potají,
života zbytek je oblek na míru?

Taky máš rád vůni papíru,
nostalgii co nevybledne,
křik noci, střízlivění ve dne,
vypalovačku co ti sedne,
snažíš se porozumět vesmíru?

Taky máš rád vůni papíru,
štěstí nám nosí maličkosti,
je to dané, i když občas k zlosti,
ta vůně je cestou do věčnosti.
A s ní jsme často oba na štíru.

Viděl jsem hladového tygra,
který se chystá na hostinu,
viděl jsem boj co těžko vyhrát,
supi se slétají na Ukrajinu.

Viděl jsem úlisného hada
co rdousí v nestydaté pýše,
viděl jsem, jak vypadá zrada,
byla třetí, chce být čtvrtá říše?

Viděl jsem bohatství zbabělost,
pro vlastní hojnost slepotu,
viděl jsem čin, vyhozený most
a ohořelou prázdnotu.

Viděl jsem odhodlané lidi
co klackem pouhým tygra ženou,
kdo vichr seje, bouři sklidí,
snad boží mlýny stále melou.

Viděl jsem vše na čem záleží,
není třeba říkat více.
Za pravdu bijí zvony ve věžích,
v našich srdcích jsou vaše srdce.

Když nad krajem je noci víc,
dřív západ se láme o střechy
a školáků znějí povzdechy,
na stromech zbyly jen ořechy,
mám pocit, že musím ti říct.

Jsi moje sázka na milion
šťastných okamžiků,
mého srdce daimonion,
žena bez cavyků,
kapka mé touhy poslední,
která nepřetekla,
pondělí i dny nevšední,
chvíle, co neutekla.

Zvláštní jsou dny konce léta,
jakoby něco mizelo,
na jevišti se sklízelo
a smutno…, ale i veselo,
melodie zevnitř světa.

Zní neopakovatelně
tratí zrajícího vína,
z dálek jsme mezi svýma,
já chtěl ti říct, že je to prima,
s kuráží i dojemně.

Jsi moje sázka na milion
šťastných okamžiků,
mého srdce daimonion,
dáma bez cavyků,
kapka mé touhy poslední,
co mi nepřetekla,
po noci když se rozední,
můj paprsek světla.

Obrázky na zdi a sníh,
mráz studí v závějích,
uvnitř je plné teplo,
co když se něco spletlo,
za tmou chci spatřit světlo.

Obrázky z vysněných míst,
obejít trh, pak něco sníst,
vzpomínky vzdálené tmou
čas umocní na druhou,
říkám si, dobře že jsou.

Dobře, že svetr hřeje,
vím kudy z beznaděje,
co chtěl jsem znát už asi vím,
radosti opak je splín,
vrzání patří ke dveřím.

Postoje rozumné mám
a srdce maturanta,
mění se svět ne já sám,
ježíšek nebo santa,
baví mě podléhat hrám,
i když mi nejde karta.

Co když se spletl sám čas,
když začal sám sebe krást,
dál týden má sedm dní,
s ránem se rozední,
ne z moci úřední.

Dobře, že máme sebe
a sníh dál padá z nebe,
otázky hodné Sokrata,
nechuť žít čísi dogmata,
platím, když má je útrata.

Postoje rozumné mám
a srdce maturanta,
mění se svět ne já sám,
ježíšek nebo santa
hloubky i vrcholy znám
života premianta.

S odstupem věků vidím vás dnes
skrz letní šaty, co mnohé napoví,
houpavý vjem, který čas neodnes,
vášeň, o které se přes den nemluví.

Doutná můj oheň zapovězení,
v myšlenkách horkých náhle se zjevuje,
milostná gesta a potěšení,
tečka, která svou větu nepotřebuje.

Schodů pár vyjít do vaší garsonky,
ve ztichlém městě, v setmělém domě,
pohledy chtivé jak náruč baronky,
mísa plná fíků, teď právě pro mě.

Jste navždy vášeň, mísa plná fíků,
smyslná silueta k zbláznění,
dáma co jezdila v žigulíku
a ten zloděj čas na tom nic nezmění.

Osud mi karty rozdá,
z nebe padá hvězda,
mít přání teď se sluší,
přeju si namouduši.

Chci kuráž mít, srdce hráče,
hodně smíchu, málo pláče,
potkávat zas přátele
mi určitě prospěje.

Jeden rok život nedělá,
občas se všechno podělá…
Co bylo včera dnes není,
přeju si klidná rozednění.

Míval jsem esa nebo filky,
občas úzkostlivé chvilky,
teď však přichází nesměle
nový rok a s ním naděje.

Rok který mnohé urovná,
na šachovnici královna,
ať nám štych osud nesebere,
rozdejte karty, oko bere.

Klidně si sedni, den byl dlouhý,
začal tak všedně, končí teď,
sem rýmuje se vložit pouhý,
já postavím se, ty klidně seď.

Pouhý je sen ve světle činů,
poslední záblesk slunce západu
už ztracený v moři stínů,
když naposled zlatí zahradu.

Pouhý je den, když mu význam nedáš,
v zítřejších novinách nevyjde,
v klíčových slovech ho marně hledáš,
čekáš návštěvu a ona nepřijde.

Pouhý jsem já, když nemám proč tu stát
v den co všedně začal a končí teď,
řekni, co pro tebe mám udělat.
Ať nejsem jen pouhý, ty klidně seď.

Na louce odkvétá stříbrný závoj,
pro všechny nevěsty dostatek příze,
něco tu nesedí, říkám si neboj,
rozkvetou napřesrok ve stejné víře?

Zelená do žluté, tak obyčejné,
jako připeklé okraje koláče,
pro dnešní ráno tragicky lhostejné,
příteli stůj, z okna se neskáče.

Život je sketa, které se promíjí,
rodičům výchova, lumpárny dětem,
kradené třešně i přijdu za chvíli,
zima ho zastaví, uhání létem.
O dno se odráží, padá z výšek
s pomíjivostí pampelišek.

Co řídit chcem, co necháme osudu,
kdo je spíš kakabus, který je smíšek,
lepší než dneska už asi nebudu,
vstříc pomíjivosti pampelišek.

Nebudem já ani ty dokonalí,
raní nás křivdy, povzbudí úspěchy,
čas to tak zařídil, že nejsme malí
držím ti místo vedle mne navěky.

Život je sketa, které se promíjí,
rodičům výchova, lumpárny dětem,
kradené třešně i přijdu za chvíli,
zima ho zastaví, uhání létem.
O dno se odráží, padá z výšek
s pomíjivostí pampelišek.