Paní ze snu

Kráčí mým snem a to bez pozvání,
teď rozverná, jindy smutná paní,
má mladé tělo a mně známou tvář,
nad hlavou něco jako svatozář,
za visacím zámkem šatní skříňky
zamkla si tašku a vzpomínky.

Dneska už asi delší má vlasy,
možná častěji jí vlhnou řasy,
víc než úsměvů má starostí
a přijdou týdny, kdy hůře spí,
stále však roztomile cupitá
a je tak trochu jako napitá.
Má první Halleyova kometa.

Při té návštěvě se mi hůř dýchá,
jako bych držel minutu ticha,
je to erotické stejně jako kdysi,
pozlacené dno z Rosenthalu mísy,
tak nějak vím, že změní se mi v střep,
z jasné v siluetu na dohled.

Ta paní ze snu mi dělá naschvály,
prý abychom si to spolu rozdali,
chvíli je v krajkách, chvíli v kůži,
já patřím k těm, co se rádi druží.
Tak jo, volám na ní němými ústy,
dcera mi říká, tati, to je hustý.

Jsou tu obě, věkem ne tak vzdálené,
přemítám vzmuž se, to je dost šílené,
i paní ze snu je v rozpacích,
tak co kdybychom si náš dnešní hřích
s celou parádou nechali na zítra,
zítra ti předvedu co dnes jsem odmítla.

Dneska už asi delší má vlasy,
možná častěji jí vlhnou řasy,
víc než úsměvů má starostí
a přijdou týdny, kdy hůře spí,
stále však roztomile cupitá
a je tak trochu jako napitá.
Má první Halleyova kometa.

Můj pane, co za význam měl ten sen?
Z přemíry zájmu jsem povznesen,
hledím na svojí psychoanalýzu,
asi mi říká, že chytám druhou mízu
a taky na ženu po své pravici
jak štafetu přebírá v ložnici.

Máš nade mnou moc

Tak jako ráno vstanu
a sám večer usínám,
jak tři fernety v baru,
jak osud, co proklínám,
jsi mýho světa součástí
a já se chytám do pasti.

Tvých slibů, co poroučí,
tvých očí, co slibují
ohnivou noc.
Znova ve tvým náručí,
mý rány se nehojí,
máš nade mnou moc.

Přichází s tebou léto
do nevětranýho pokoje
mých úvah s cigaretou
a jídel, co jsem nedojed.
Jsi mýho světa součástí
a já se chytám do pasti.

Tvých slibů, co poroučí,
tvých očí, co slibují
ohnivou noc.
Znova ve tvým náručí,
mý rány se nehojí,
máš nade mnou moc.

Když líbáš, jedu v rychlíku
vstříc slibům cos nikdy neřekla,
jsem u dveří, beru za kliku,
jdu do ráje nebo do pekla?
Jsi mýho světa součástí
a já se chytil do pasti.

Tvých tajemství, co pohladí
jak rozbřesk nad Petřínem
prvomájový.
Teď nejsi tu, to nevadí,
v noci spolu splynem
naposled? Kdo ví.

Druhá půlka mého já

Jak vítr s listím na stromech,
milování a horký dech,
husté borůvčí a pod ním mech,
patříme k sobě, se mi zdá,
jsi druhá půlka mého já.

Jak knoflík na mojí košili,
louka a na ní motýli,
věčnost, co byla jen na chvíli,
jedno se druhého dotýká,
jsi druhá půlka mého já.

Jak prasklá struna u kytary,
vánoční stromek a pod ním dary,
dobré víno u svaté Kláry,
jedno se v druhém promítá.
jsi druhá půlka mého já.

Jak vyznání, co píšu tobě,
křestní jméno a za ním člověk,
malý smajlík v mojí zprávě,
všechno je přesně jak být má,
jsi druhá půlka mého já.

Dívka s tílkem popsaným

Jednoho rána na sklonku března,
jeden by řekl znenadání,
přišla mi zpráva, jestli prý neznám
jednu slečnu, dneska už paní.

Jestli dnes ještě veršuju holkám
tak jako tenkrát za letních nocí,
nebo už taky povinnostmi spoután
pro spousty krámů zapomínám na cit.

To víš, že píšu, je to můj osud,
i když si za něj dům nekoupím,
pošlu ti knížku a sama posuď,
zda právo mám být, o čem si sním.

Je to už let, co spolu jsme se smáli,
prádlo ze šňůry si schovávali,
u ohně se s ostatními hřáli
a přitom se tajně milovali.

Je to už let…, však chceme je sčítat?
A proč jsi nezapomněla? Co já vím.
Možná že chceš zas vidět jak svítá,
chceš být zas dívka s tílkem popsaným.

Máš odvahu a já ti to věřím,
tys také věřila mým veršům na tílku
bílém, co nevinnost pod ním střeží,
na kterém jsem ti směl vypsat propisku.

Dnes máš svou dospělost, však uvnitř, hluboko
jsi dívka, co zatouží pro rým,
co nechce dělat věci jen tak, naoko,
co žízeň má… a já ti to věřím.

Bělásek

Mám svého běláska,
někdy ho vídám,
i když jedu do Norska,
kde lososy snídám.

Křídlama třepetá,
pak náhle zmizí,
znám ho už po léta,
není mi cizí.

Naposled potkal jsem ho včera,
když na místě srdci mi blízkém,
rozvážně vážka proletěla,
ještěrka splynula s pískem.

Na hladině odraz mraků
udivil i divizny,
za lesem houkání vlaku,
vůně letní pískovny.

A v tomhle dlouhém okamžiku,
který trval skoro nic,
nalevo od nejdivnějšího mraku,
nebem přiletěl mi vstříc.

Znám dobře to třepetání
křídel svého běláska,
příjemné jak dlouhé milování,
hravé jako nadsázka.

A v tomhle dlouhém okamžiku,
který se rychle krátí,
vím, že nenechá mě ve štychu,
vždycky se ke mně vrátí.

Kominík

Občas mám nutkavou představu
svou současnost hodit za hlavu.
Zadat si s jinou profesí,
jít v černém, ale neděsit.

Potkávat různé lidi,
usměvavé, když mě vidí,
s knoflíky mnoha rozměrů,
staromilce i z nových poměrů.

Tmavý oblek mi přistane,
mé kroky budou víc vítané.
Za méně peněz více užitku
pro smutné ve světě přebytku.

Kominík dám si na vizitku
pro každý knoflík štěstí nitku,
ze dne na den jen tak žít,
pro sebe i vás chci být.

Kominík vašeho života
co saze z duší vymetá,
který pročistí vaše sny,
vždyť hledáte ho na Zemi.

Jsi III.

Jsi druhá půlka pro mé já,
vzácný inkoust mého pera,
příběh, který mě dojímá,
jsi mé od rána do večera.

Jsi obrázek z dovolené
pověšený nad postelí,
který nám vždycky připomene,
co jsme jako děti chtěli.

Jsi můj střípek do mozaiky,
ten poslední, co chybí,
na Facebooku všechny lajky,
jsi ta, co za mě vidí.

Jsi stokrát jiná tapeta
na mou oprýskanou zeď,
když se chci vydat do světa,
říkáš mi, jen klidně jeď.

Jsi strom, co stojí u mé cesty,
oddych, co láká do stínu,
má velká definice štěstí
a maličkosti pominu.

Jsi architektkou mého bytí,
vždy praktická a přesná,
světluška, co pro mě svítí,
jsi proč se budím ze sna.

První jarní den

Dnes byl první jarní den,
slunce hřálo za oknem,
jako hřeje mě tvůj smích
a na horách už taje sníh.

Noční tramvaj zvoní zpovzdálí,
osudu dík, že jsme se setkali,
nebo vyčítat mu za pár chvil,
že jsem tě poprvé políbil.

Poslední metro veze opilce,
cestuje sám, dnes na žal napil se,
družice krouží ve vesmíru,
já také občas neznám míru.

Před dvěma roky jako teď
s básní šel jsem na zpověď
kvůli holce, co jiný objímá,
jedno skončilo, jiné začíná.

Kdybych snad uměl přesvědčit čas,
aby mi dnešní den přinesl zas,
nechal bych stranou štěstí okliky,
kominíkům přišíval knoflíky.

Zítra svou touhu a všechno co mám
a ještě víc ti dlouze pošeptám.
Zlaté rybky kdybych chytit měl,
pro tvůj úsměv bych je propouštěl.

Ke štěstí klíč

Když mlha sedá na kluzké refýži
pocitů, co solí ničí čisté,
těžko je pochopí, jedno je jisté,
kolikrát jsme už přibili na kříži
naší lásku odstředěnou léty,
přesto stále objevujem světy.

Tvůj svět je doufání, klidná řeka,
ve které peřeje pozbyly sílu,
já chci podstatu, okno do vesmíru
a pak se zbytečně kolikrát vztekám,
že dojmy nejsou modrobílorůžové,
chcem naše tajemství měnit za nové?

Ne.
Chceme být lepší jeden pro druhého,
jiskření po letech zmizelo pryč,
není však pozdě k prožití věčného,
hledáme společně ke štěstí klíč.

Vidíš, jak andělé krouží nad námi,
kdoví, zda určujem jim letový řád
nároky na to, jak chutná mít rád,
nekonečně, jak prostor mezi hvězdami,
ve světě youtube a reality show
chcem sebe skutečné, prostě být tvůj a ty mou.

Chceme být lepší jeden pro druhého,
svádění po letech zmizelo pryč,
i když se nevyhnem pátkům třináctého,
hledáme společně ke štěstí klíč.

Kterým si odemknem tajemnou komnatu,
co neskrývá víc, než dveře do nitra,
staleté moudro, nečekej na zítra,
teď sklepením projdi a najdi podstatu,
ze které pramení tvá klidná řeka,
co po strmém úbočí do mojí vtéká.

Chceme být lepší jeden pro druhého,
mrazení po letech zmizelo pryč,
máme svůj revír, leč nemáme hajného,
hledáme společně ke štěstí klíč.

Přes naší lásku vede křížová cesta,
klouže to na ní, když je nám úzko,
jindy jí vyběhnem šupito presto,
těžko jí pochopí, kdo na ní nestál.
Jak po ní stoupáme, rosteme spolu,
i když je příkrá, nespadneme dolů.

Chceme být lepší jeden pro druhého,
pochyby po letech zmizely pryč,
život má klobouk, vítězům smekne ho
pokaždé, když najdou ke štěstí klíč.

Štěstí má klobouk a pro nás smekne ho,
za to že našli jsme do něho klíč.

Posyp ho kořením

Život je úvěr,
který jsme dostali,
tak si ho vyber,
dobrého nepálí,
vyrůstej z mouder
a malin nezralých.
Dříve než odkvetou,
zatoč tou ruletou.

Život je půjčka,
berem ho na splátky,
věřitel počká,
zná naše pohádky,
roztaje vločka,
proběhne kočka
zadními vrátky.
Než budou zamčené,
pohni tím kamenem.

Život má cenu
a svoje hodnoty,
spropitné k tomu,
výnosy na roky,
muže i ženu,
tajemství samoty…
Než přijde loučení,
posyp ho kořením.

Pokušení

Jak doušek žíznivému
je pohled, který svádí,
jak po přechodu mládí,
jak teplo, které hladí
lednem promrzlé prsty,
je přítomný čas prostý
našeho pokušení.

Jak násobená hodnota
na herním poli života,
jeden střípek dobrodružství,
na podnosu celé mužství
a k tomu řeči holčičí,
kdy ryzí je, kdy kočičí
naše pokušení?

Přijde klidně bez pozvání,
nejdříve jen budí zdání,
pak se zdá, že probuzení
vločky sněhu v oheň změní,
otevřou se stavidla,
porušují pravidla
naše pokušení.

Bez perutí nebyl by let,
bez Laury by nebyl sonet,
bez lásky, co umí bolet,
bez zvonkohry našich Loret.
Prosté jako milovat,
chcem či nechcem zachovat
naše pokušení?

Královně šansonu

Mylordé si každý po svém
o životě rýmují,
drink s potměšilým hostem,
šantánem tóny putují.

Na lavici barové
se líbá Petr s Lucií
a citoví snobové
nedaj pokoj, ani na chvíli.

Příběhy silné, lásko má,
ve vaně plné fialek
šansoniérka zazpívá,
soucitu vlastních vzpomínek.

Živote můj, co mi dáš,
kdo ochutná moje čerešně,
čí old spice oknem vyvětráš,
zloděj čas, ten krade bezděčně.

Ale ať si, čas dal, čas vzal,
nic jiného vlastně neumí,
královně šansonu hold vzdal,
píseň je leskem její koruny.

Je mlýnské kolo v srdci mém,
v něm má nostalgie proudí,
co si lidé řeknou za rohem?
Ať mě klidně soudí.

To pro ně jsem levandulová,
sto rolí zvládnu hravě,
až jednou můj chleba okorá,
já vím, že žila som správně.

(Ne)hodná holka

Přikrytá noci peřinou,
schovaná v láhvi vína,
stala jsem se nevěrnou,
bolí mě ta vina.

Přišlo to znenadání,
jak červencová bouře,
snažím se budit zdání
klidného šumění moře.

Uvnitř se trhám na kusy,
bolí mě zítřejší den,
snad masku nosit nemusím,
odháním tenhle zlý sen.

Zabalím děti na tábor
se starostlivostí mámy,
v řece mé uvízl vor
ať tenhle den se zdál mi.

Neumím dohlédnout konce,
za rodinu se biju,
malý hřích v hodný holce,
jak já ho jenom skryju?

Když nejsi

Na druhé straně planety
smutním, když ráno odcházíš,
sám opuštěný, stoletý,
přeju si, ať mi nescházíš.

Ať láva tvá hříšně pálí
a nikdy nevyhasneš,
když blízkost se občas vzdálí,
pak se mnou jí nalezneš.

Jsem tebe plná nádoba
oprýskaná životem,
večeře pro nás, pro oba,
zapíjená merlotem.

Jsem otisk tvojí horké tváře
v naprášeném sněhu,
koupím kus tvé svatozáře
a nechci na to slevu.

Jsem vyschlý korek našich vín,
sám, píseň bez refrénu,
a když mívám někdy splín,
přeju si svojí ženu.

Ať láva tvá hříšně pálí
a nikdy nevyhasneš,
ať vyhrajeme, co jsme hráli,
v představách nevybledneš.

Jsem svým způsobem hrdý muž,
však bez tebe vždycky půl,
tvář, co ztrácí svojí růž,
nad zlato jsi moje sůl.

Ať láva tvá hříšně pálí
a nikdy nevyhasneš,
splní se, co jsme si přáli,
ať pro mě tu vždycky seš.

Ať pro nás tu vždycky seš.

Za letní noci

Bylo to včera v noci,
poté, co vytlačila horký den
modrorůžovým západem,
náhlého naplnění pocit,
sám sebou byl jsem zasažen.

Bylo to včera v noci,
na jejíž chloubu štěkal pes,
svojí touhu bych neunes,
jako ze spánku jsem procit,
poslouchám cvrčkující les.

Bylo to včera v noci,
na nebi drahokamy tmy,
tisíce hvězd a naše sny,
osudy, co nedržíme v moci,
jsme teď a spolu, jsme tu my.

Bylo to včera v noci,
jako bych přišel na rozcestí
a pak se potřeboval vznésti,
bylo to včera v noci,
kdy mnou prostoupilo štěstí.

Vítr v nás

Vítr je jazyk, jímž mluví mniši,
prastarou vane energií,
píseň, kterou jinde neuslyšíš,
je srdce Země melodií.

Vítr je listoví popletou
a námořníků dobrým rádcem,
zlem uklízečů, když dometou,
sluhou lidí i jejich zrádcem.

Vítr zná všechny světa tóny,
milenců horká vyznání,
roztančí nad řekou lampiony,
vysuší naše zklamání.

Vítr je tam i tady doma,
přitom tisíce roků na cestě,
zná poslední přání faraona,
umí načechrat závoj nevěstě.

Vítr je v nás a vždycky bude,
ten výhybkář mraků na nebi,
nespěchá jako my, byl už všude,
prostě si jen po svém lebedí.

A já mu to tak nějak závidím.

Poprvé spolu

Mlčíš, z očí ti šlehají plamínky,
tvá silueta v stínovém reji,
úsměv krásný, i když malinký,
oči, dva koblížky se na mně smějí.

Jen na chvíli tak vzácně podobní
čekají na ráno odění v sladké nic,
vzdálení od světa, v němž stovky povodní
zatopí okamžiky, nad které není víc.

Jak rád bych zas viděl tvé tváře
ve svitu měsíce blízko sebe
a směl se dotknout polární záře,
nad horizontem touhy svésti tebe.

Jaro

V parku už jaro voní,
za chvíli včera bude vloni,
pampelišky nám rychle odkvetou,
padáčky odletí, jen tečka za větou.

Slunce dnes zapadá tak krásně,
já kvůli tobě píšu básně
a v hostinci, když je konečná,
říkám ti slova zbytečná.

Slunce se už skrylo za domem,
padáčky letí někam za Bohem,
když cítím tohle krásné jaro,
mám pocit, že prožívám ho málo.

Ptáci mi zpívají sonety
o lásce, jež jsi pro mne ty,
mraky se tváří jako cynici,
co milují plnou sklenici.

Kaštanů květy jsou jako svíce,
tak tajemné, jak z dálek pohlednice,
tak prosté, jako naše setkání,
jak milence psané vyznání,
jak láska, co světem uhání.

Procházím se kolem piety,
zdalipak za čas budem já a ty.
Zdalipak za čas přijde chvíle,
kdy touhy pozbydou své cíle?

Jestlipak někdy budu klásti věnce
s černou stuhou „spěte sladce“ pro milence
na náhrobek tak voňavého jara,
za zvadlou lásku, co si s námi hrála?

Měsíc dnes vychází tak krásně,
já kvůli tobě píšu básně,
jen pro tvé nahé tělo v peřině,
směšné věty při víně,
pro touhu, co probouzí se ve klíně.

Omlouvám se za své pochybnosti,
zbytečná slova ve jménu ješitnosti.
Ptákům, co zpívají mi sonety
o lásce, jež si pro mne ty.

Jsi II.

Jsi moje pochyba,
kterou si hýčkám,
kvasnice do piva,
termín, co nestíhám,
plamínek k svíčkám.

Jsi moje vyznání
naivně věčné,
pohádka před spaním,
osud, co doháním,
než mi to sečte.

Jsi moje houpačka
na životní pouti,
tulákova tulačka,
radost, která nepočká,
když mě něco rmoutí.

Jsi moje sklenice
ze Železného Brodu,
vánek i vichřice,
jsi moje nejvíce,
co slovy popsat mohu.

Jsi můj osud, ženo,
v dobrém i zlém,
krása, co má jméno,
od života věno,
spolu zestárnem.

Jenom tak

Vůně, slova a pocity,
mlčením umocněné touhy,
má řeka v ústí tvé strouhy,
když slunce zrovna nesvítí,
jsou paprsky tvoje dotyky.

Poznávám tě celou věčnost,
dopředu vím, co odpovíš,
můžeme letět ještě výš.
Jenom tak, sobě pro radost,
jenom tak, právě teď a dost?

Chuť dokonalé večeře
bývá k nezapomenutí,
toužící duše po splynutí,
otázky klepou na dveře
zamčených citů nahoře.

Můžem být víc, ptám se osudu,
jsme ročník stočený do lahví
z viniční tratě poslední,
vyzrálý buket ze sudu,
však včerejší zítra nebudu.

Ve skalách ozvěna křičí
do setmělého údolí,
nad rájem trochu mrholí,
jde opravit, co se zničí,
jenom tak, nám se to povolí.

Slavnost na louce

Březový háj voněl z tvých vlasů,
ptáci ve větvích si jarní písně švitořili
a stébla trávy v slunečním jasu
ruce královniny v pokoře pohladily.

Tam na louce jak anděl
ležela krása v bytost vdechnutá
a já tam na louce jsem viděl,
jak všechno kolem rozkvétá.

Ty květy plné touhy a života
voněly sladce a omamně.
A louka jimi byla poseta,
však největší rozkvetl vedle mně.

Mé srdce zaslepeno touhou
o štěstí zpívá, za krásu roní slzy,
smět líbat tvá ústa vteřinu pouhou
a snít o lásce, nikdy není brzy.

Princezny s šátky

Kam poděla se slova,
která odzbrojují
upřímností.
Radost nadělují,
city hostí,
není snad jejich doba?

Kam poděla se vyznání,
múzy, co je chtějí
slyšet.
Muži, co je smějí
křičet,
ta osudová setkání.

Kam poděly se vášně,
co hluché oslovují
příběhem.
Odvážně promlouvají
s večerem
a chutnají tak zvláštně.

Kam poděli se rytíři,
princezny s šátky
vítězům.
Kopretiny zvadly,
padá dům,
setmělý šantán nehýří.

Kam poděly se naše sny
příslibem propojení
ozdobené.
Když láska tu dnes není,
zapomenem.
Ptám se já, ptáte se i vy?

Ve vztahu

Máme se rádi a žijeme spolu,
dvakrát dvě nohy jednoho stolu,
známe svá těla dokonale,
navenek ti praví, ale.

V tělesné lásce se spojíme,
bez vášně se celkem nudíme,
dvakrát týdně pro klid vztahu
vzdycháním nabízíme snahu.

Na snění jsme zapomněli,
na ty schůzky, co jsme měli
sami dva i s partou v tlupě
u rodičů na chalupě.

Na vyznání ve svitu svíčky,
na doteky prstů bříšky,
na slzy každý druhý den,
na milování jak živý sen.

Něco se stalo, ale proč
už nečekám, až křikneš skoč,
jsem tu s tebou, ale taky pryč
od našich srdcí ztratili jsme klíč.

Jen občas přijde vzácná chvíle,
kdy otočíme stránky bílé
nepopsané roky, dobou,
zas je to silné u nás obou.

V názorech odkázáni na druhé,
ve vztahu, co asi lepší nebude.
Vystačí nám tenhle klam,
kdy místo citů je hejno vran?

Kdy místo mokrých polibků
k výročí připlatíme za kytku
a za sterilitu multiplexu
vyměníme své touhy v sexu.

Proto ptáme se teď sami sebe,
jak opravdu tvá mou ruku vede.
Ta otázka je jednoduchá
a odpověď být může krutá.

Připustit

Úterním večerem padala hvězda
nad křižovatkou v Hloubětíně,
jak těžké je přát si ve vteřině,
uvěřit, že se to skutečně nezdá.

Připustit štěstí, když teď se cítím smutně
a bolí mě pravé rameno,
za koho nosím tu břemeno,
proč stále pomáhat chci nevyhnutně?

Připustit rozměr, který není vidět,
souhlasit se vším, co nás přesahuje,
zkrotit své ego, když poučuje,
za slzy dojetí se přestat stydět.

Průvanu dovolit vyvětrat stíny
v pokoji, kde se na život práší,
rozsvítit světlo, když šero se snáší,
uklidit stesky i pocity viny.

Úterním večerem padala hvězda
nad křižovatkou v Hloubětíně,
co přišla mi říci ve vteřině?
Že sobě jsem často největší brzda.

PF 2016

V roce skotačivé opice,
v roce 16 a dva tisíce,
v roce kruhů olympiády,
ať se štěstí neobrátí zády.

Přijdou setkání i rozchody,
bouře i řeky bez vody,
zrodí se živé, osud sfoukne svíčku,
ať naše zkoušky končí na jedničku.

Začněme každý dnes u sebe,
cesta nás sama povede,
budou i dny, kdy půjdem pozpátku,
přesto žijme si svojí pohádku.

Vzdálená

Míjím váš úsměv stvořený
z bílé nedotknutelnosti,
jste půvab po předcích zděděný,
oči, krátký výlet do věčnosti,
absolutno vtělené do ženy.

Potkávám kroky, co odchází
budoucím prožitkům vstříc,
křivky, kterým nic neschází,
nevyřčené, co musíte říct,
představa co muže provází.

Procházím branou vaší esence,
vůně mi probouzí smysly,
má touha je cesta bez konce,
pointa, co se nedomyslí,
jste potravou lačného milence.

Kterým si přeji pro vás stát,
být koněm vaší podkovy,
zastavit vás a… milovat,
stokrát si říkám, proč právě vy?
Nevím proč, ale vám se chci dát,
v básních se trápit se slovy,
nevím proč, ale vám se chci zdát,
asi proto, že jste to právě vy.

Vraťte mi sny

V dešti, co stéká shůry
padají všechny mé noční můry.
Počítám, kolik jich vlastně je
a kdo mě dnes v noci zahřeje?
Ztrácím to malé dítě v sobě,
ten starý pocit chci cítit nově,
slunce, co hřálo, teď už jen pálí,
vraťte mi radost, co jste mi vzali.

Vraťte mi slunce, vraťte mi mraky,
na větrné hůrce plachtící draky.
Vraťte mi sny, které se ztrácí,
u téhle hry jsme všichni tuláci.
Vraťte mi touhu a vůni Vánoc,
princeznu v rouchu, čtyřikrát za noc.
Vraťte mi tajemství, vraťte mi duši,
lásku a pocit z ní, který jen tuším.
Vraťte mi smích upřímně prostý,
návštěvu ve dveřích, kterou pohostím.

Přemítám, proč dnes hůře spím
a lidem vesměs nevěřím?
Vám pokládám tu otázku
spletenou jako pomlázku,
ve které je naše naděje,
že duším v tělech krásně je,
že končí ta hra, co jsme hráli,
vrátíme si, co jsme si vzali.

Vraťte mi slunce, vraťte mi mraky,
na větrné hůrce plachtící draky.
Vraťte mi sny, které se ztrácí,
u téhle hry jsme všichni tuláci.
Vraťte mi touhu a vůni Vánoc,
princeznu v rouchu, čtyřikrát za noc.
Vraťte mi tajemství, vraťte mi duši,
celé to prokletí právě teď ruším.
Vraťte mi smích upřímně prostý,
činy a smysl v nich, proč stavíme mosty.

Dnes nad ránem

Dnes nad ránem dávno po setmění
snem přicházím na místo známé,
jak voda, co se v páru mění,
jak vzpomínka, co dobře známe.

V domě plném lidí blízkých
mé kroky vedou mírně doprava,
květy a ve vzduchu božský klid,
přemítám, chystá se tu oslava?

Atmosféra jedním slovem vznešená,
nad dveřmi nápis Krásný ztráty,
prostorem odráží se jak ozvěna,
poslední cesta tvýho táty.

A mně se podlamují kolena.

Vše jak má být, nic není třeba více.
Věta samozřejmá jak měsíc v novu,
teď pokojně tu dohořela svíce
a v našich srdcích rozsvítí se znovu.

Zbývá se rozloučit, převozník čeká,
havrani nad řekou zakrouží,
slova jsou zbytečná pro člověka,
když duše po nebi zatouží.

Klidně procitnul jsem dneska k ránu,
s probuzením ten pocit roste,
i když táta je už pár let v pánu,
je mým pokojem, já jeho hostem.

Dnešní láska

Na dnešním nebi vidím
tak nevídaně krásný mrak,
úplně se vyznat stydím
z touhy létat do oblak.

Když dnešní slunce svítí
zlatě na modrou planetu,
první dotek vyzve příští
na roztomilou odvetu.

V dnešní vůni šeříku,
v syté barvě jeho květů,
křičím nahlas, pak potichu
tiché lásko hlučnému světu.

S dnešním ránem i večerem
můj vzkaz i pocit stále trvá,
když smutek vážně neberem,
kdy každá vášeň je jak prvá.

V mé dnešní vzpomínce,
jak v reklamě, co prodá,
nahlas říct ti stydím se,
že jsi můj vzduch i má voda.

Z vánočky rozinky

Vrcholí rok, který jsme prožili
a den je krátký, jak jenom může být,
na střechy nasněží, pohříchu na chvíli,
koledy v obchodech začaly znít.
Mikuláš všechno ví, nikdy se nemýlí,
jsme oběti nebo hodláme pány být?

Měsíc měsíců je v očích dětí,
1, 2, 3, na každý den čokoládka,
ve váze barborka se okvětí,
cukroví, co pekla už mámy matka.
Sejde se rodina, jak ten čas letí,
pro pocestného otevřeme vrátka.

Na věnci svíčky čekají na sirky,
vzhůru nohama je firemní dění,
nákupy dárků přeruší večírky,
na chvíli nám všem bublinky pění,
prstem dloubáme z vánočky rozinky.
Cítím se bezmocně? Svůj postoj změním!

Sdílíme salát i lásku v nás,
půlnoční kostely se poselstvím plní,
letící kometě upadnul vlas
a nebe začalo vločky ronit,
v té chvíli naznačil vnitřní hlas,
co máme pochopit, v čem se změnit.

V závoji z mlhy

Z mladého vína v poháru
s omluvou vytrácí se slunce,
snad zasloužím si letos pochvalu,
já a já, dvě hlavy, čtyři ruce
pro odlesk lásky natažené.

S pečením husy mám dilema
a jak dnes chápat revoluci,
zrcadlo, kde je ta proměna?
Je schoulená v koutě pod kapucí,
němý strach doby odráží.

V sedle je zima Martinovi,
jsou on a on, dvě ega proti sobě,
chvíli jedno, pak druhé si pohoví,
svíčky to zútulní na hřbitově.
A jejich stíny odráží víru lidí.

Vnitřní síla je nečekaně pevná,
v rybníku bez vody se skryla mlha,
chování druhých to svoje poznám,
prochází námi společná duha,
když barvami odráží úspěch.

V závoji soumraku tančí víla
zebou jí palce o první krystalky,
ze světla stvořená jednotu usebírá,
dívá se dlouze než zmizí do dálky,
jsem živá či vysněná, kde je má síla?

Když z mého bytu odcházíš

Když z mého bytu odcházíš,
cítím se klidně i nejistě,
jako když vstoupím do chrámu páně,
když zahříváš mé zmrzlé dlaně,
bojuju o tebe beze zbraně,
pro kousek lásky, příští příště,
jsem turistka, ty mě provázíš.

Když z mého bytu odcházíš,
cítím se volná, přitom sama,
zbloudilá labuť na jezeře,
poslední sousto u večeře,
zamykám otevřené dveře,
zní melodie obehraná,
přeju si, ať mi nescházíš.

Když z mého bytu odcházíš,
jsem šťastná, trochu podvedená,
cítím tě všude, kam jsi vstoupil,
jsem zlatý poklad, co jsi loupil,
půlnoční hřích, cos nevykoupil.
Doufám, že nic to neznamená,
když z mého bytu odcházíš.

Máš jiskru, i když v noci spíš

Máš jiskru, i když právě spíš,
vedle mě tiše oddychuješ,
dívám se, však ty mě nevidíš,
tvá peřina je trochu moje.

Za oknem měsíc v úplňku
promítá nebeské obrazy,
které se dnes noci na sklonku
na cestě zpět o zem odrazí.

Obrazy plné smyslu bytí,
co právě teď tiše oddychuje,
jsi lucerna, co ve tmě svítí,
třináctý apoštol do Orloje.

Máš jiskru, i když v noci spíš
a co teprv až se rozední,
ať nepřeskočíš a neshoříš,
je moje přání dnes poslední.

Sami sebe vkládáme do dětí

Máme své osudy na planetě,
své výhry i zklamání,
lásku, kterou rádi dáme dětem,
teplé oblečení a objetí,
zákazy co je ochrání,
sami sebe vkládáme do dětí.

Máme tu čest býti rodičové,
příroda to tak chtěla,
s nimi je všechno tolik nové,
strach, selhání, lítost i dojetí,
jsou květy uvnitř těla,
sami sebe vkládáme do dětí.

Rosteme s nimi v lepší já,
pak náhle nejsou malé,
příběh, co v srdcích se uchová
je dětství, vlaštovka co odletí,
možná nevědomky, ale
sami sebe vkládáme do dětí.

Však mají právo svět vidět po svém,
být navždy milovány,
jako nám i jejich duše roste
a prochází se tímhle stoletím,
máme své sny, ony plány,
sami sebe vkládáme do dětí.

Naše děti snad jednou pochopí,
proč svoje sny vkládáme do dětí.

Dneska je mi smutno

Dneska je mi smutno
a nevím přesně proč,
mé srdce jak prkno
hryže červotoč.

Cítím se tu prázdný
uvnitř svého těla,
hledám vrátka zadní
tam, kde by býti měla.

Pro smích důvod hledám.
Co univerzální vtip?
Za pokus nic nedám
a co když prostě začnu chtít.

Vyskočit metr vysoko,
placáky házet na řece,
mračit se jen tak na oko,
své úzko změnit  v široce.

Pro smích správný chci mít důvod
a on je tady a teď,
nemá bydliště či původ,
říkejme mu tenhle svět.

Citová analýza

Na lukách vítr odvanul pel,
včelky nám dokončují  sklizeň,
letních lásek zní poslední píseň,
v refrénech pravdy je skrytá tíseň,
rostlinou září je žatecký chmel.

Babího léta teplé přemýšlení,
klidem prostoupená dovolená,
samota vábí, života po kolena,
rekapitulace je povolena,
citová analýza nebo snění.

Den dokončil své vyrovnání,
svatý Václav přijíždí podzimem,
první pětku školákům prominem,
vše, co se stalo, jednou pomine,
sobě být pravdou, už žádné lhaní.

Dobře bylo a zase bude líp,
sdělí mi poustevník světácky,
přesto mi rozum klade otázky,
kde poučím se z vlastních chyb?

Ženy si zaslouží milovat

Ve věčné touze uvězněné
doufají v něžné dotyky,
hlasité přes den, za nocí němé,
rozhodnuty dávat víc než brát,
zklamáním popsané kroniky,
ženy si zaslouží milovat.

Lapené v hlubinách emocí,
o pravdě svojí přesvědčené,
hrdé a smělé, občas tonoucí,
v zádech vítr, co přestal vát,
mámy a milenky vždycky skvělé,
ženy si zaslouží milovat.

Pokušení, co vesmír stvořil,
umělcům jsou věčnou inspirací,
i Des Grieux se Manon dvořil
a ona si chtěla hlavně hrát,
femme fatale, co se ve snech vrací,
ženy si zaslouží milovat.

Pro flirt i mateřství stvořené,
z tisíce vůní celého světa,
při aktu lásky zmámené,
tajemství, jež muži chtějí znát,
výkřiky, co přetrvají léta,
ženy si zaslouží milovat.

Křivky tvoří dokonale krásné
a duše krásně dokonalé,
v očích jim hoří hvězda jasně
a z nezájmu je studí chlad,
rozmařilé i hříšné… ba ne,
ženy si zaslouží milovat.

Jednoduše

Proč na druhých hledáme vady,
s city si nevíme rady,
v lásce dopředu tušíme zradu,
v kině sedíme samotní vzadu.
V šifrách je dnešek schovaný,
ale já nosím křížek od mámy,
v srdci mám poselství od Artuše,
já tu chci dneska být jednoduše.

Jednoduše si hrát jen svoje písně,
jednoduše se smát, netvař se přísně,
jednoduše mít ráda jen tvůj dech,
hlouposti ukázat záda na druhý břeh.
Prostě si jít tou svojí cestou,
v zimě ti být vlněnou vestou,
já chci teď cítit tu velkou energii,
ve tmě ti svítit, bez světla nepřežiji.

Tak ve trávě hledám čtyřlístek
a vidím tvé stopy na místech,
kde jsem se stávala ženou,
pro vášeň zůstala němou.
V letním dni tak jak přichází
postavím mosty z nesnází,
mosty, co přiblíží naše duše,
pro nás chci dneska žít jednoduše.

V kopretině hledám odpovědi,
potom zmatená přicházím ke zpovědi,
jen rozhřešení mi nikdo nedá,
těžko soudí se, kdo stále hledá.
Zpívám slova tak, jak přichází,
s pocity, co je provází.
Slova, co propojí vaše duše.
Dnes pro vás jsem tady, jednoduše.

Jednoduše vám hrát ty svoje písně,
jednoduše se smát, netvařte se přísně,
jednoduše mít ráda ten váš dech,
hlouposti ukázat záda na druhý břeh.
Prostě si jít tou svojí cestou,
v zimě vám být vlněnou vestou,
já chci teď cítit tu velkou energii,
ve tmě vám svítit v této melodii.

Jen jedno přání

Na letní obloze nachoví obzor,
mění svou vizáž jak kouzelník převleky,
římská galéra na něj dává pozor,
stvořená z mraků, popluje navěky.

Z kuchyně vůně italských pokrmů,
česnek a bylinky probudí smysly,
ten recept na život nedáme nikomu,
základ je všední, koření máme vlastní.

Pláže už ztichly, v barech se začíná
a srpek měsíce ztloustl od včera,
těžko nás zastaví útes či mělčina,
na plavbě podstatou dnešního večera.

Malý vůz projíždí přímo nad námi,
obloha mezitím zatáhla oponu,
naše sny věčně putují hvězdami,
jedna se utrhla, padá vstříc prostoru.

Prozáří chvíli, snad pouhou vteřinu,
i to je dost pro jedno malé přání,
objednat štěstí a rovnou lavinu,
všude prý je, však často není k mání.

Přál bych si vůně a nachové nebe,
život pestrý jak kouzelné převleky,
báseň co ve všem vystihuje tebe,
stvořenou z lásky, zapsanou navěky.

Pravda a spravedlnost

Od řeky „ahoj“ halasí vodáci,
obchodník s deštěm bojí se o práci,
však pro košík hřibů nutná je vláha,
nutná jak životu rovnováha.

S večerem k ohni přichází host,
v písních je pravda i spravedlnost,
v láhvi limonády se topí vosy,
mám se rád nahý, rád své tělo nosím.

Uprostřed lesa usíná tábor,
na pouti růži sestřelí Amor,
finance zajistit velí logika,
když náhle zmizí, přichází panika.

Hojnost a veselí vykouzlí dožínky,
kariérní postup, alespoň malinký
věřím a přemítám při vší té snaze,
co u mě ještě není v rovnováze?

Pocity léta

Na vodní hladině,
na pláži s kamínky,
sluncem se bavíme,
v náruči maminky
usíná ratolest,
nemyslí na bolest.
Okolo pocity léta.

Pro tohle období
z dětského snáře,
kornout vanilkový
u zmrzlináře,
chutná jak poprvé,
svět nový nebude.
Okolo pocity léta.

Na pláži jezera
duní diskotéka,
radosti večera,
v mojitu máta,
v mobilu zpráva,
přijdu až z rána.
Okolo pocity léta.

Ve městě bez lidí
zpomalená nálada,
těla se nestydí
svlečená v zahradách,
ve vlastním bazénu
zahání migrénu.
Okolo pocity léta.

Na jezu kánoe,
špekáčky z popela,
klid, žádné rozbroje,
v létě se nedělá,
jedeme k moři,
nic není, co hoří.
Okolo pocity léta.

Zamčená srdce

Srdce jak zámek na půl otevřený
vzhlíží se v zrcadle chladivé plochy,
kabátek zlatý, však uvnitř nalomený
pocitem viny za minulé krachy.

Má úzký krk a voní po oceli,
jak křehký když chrání, co v něm je skryto,
pevný jak předsevzetí, co jsme měli
a smutný za všechno, co je nám teď líto.

Na třpytném okraji zdobí jej kapky,
co leskem svým dodávají na kráse
a uvnitř je dost místa pro pohádky,
vypráví naději a cestu ke spáse.

Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
proč drobí se jak oplatka máčená,
když nepravým odemkneme zámek?

Klíčkem otočí kdo nalezne sebe,
s lehkostí svá prokletí zruší,
dojde až tam, kam jeho cesta vede,
otevřem vrátka do našich duší?

Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
z jakého směru přijde proměna,
kdy s cvaknutím odemkneme zámek?

Kdy napořád už odemkneme zámek.

Letní loučení

Čas letošního léta
odchází do dálky,
zem žlutá omeleta,
dny horké korálky.

Vybarvená rána,
oranžové západy,
vláha jako mana,
není pramen bez vody.

Vánek říká ještě
jedno pohlazení
a v kapkách deště
tiché probouzení.

Jeřabiny dozrály,
do ruda se rdí,
v balících na poli
se tak krásně sní.

V úctě zvedám sklenku
na počest letních dní,
vždyť za chvíli se venku
podzimně rozední.

Pochopení příčin

Město se rychle vylidní,
v kraťasech do práce kráčí,
u moře strávených čtrnáct dní,
sluncem duši i tělo léčí.

Do tónů dřeva z ebenu
se vybarvuje každá bytost,
chuť podlehnout vjemu novému,
a v riskování prožít sytost.

Dozorci dívčí nevinnosti
mívají prodloužené směny,
karmické odkazy závislostí
se v pochopení příčin mění.

Sukně jsou kratší než bude soudný den,
svatá Anna někdy prochladí rána,
za letní bouře pozor za volantem,
prázdniny tepou doma i za horama.

Vnímavý rak putuje pozpátku,
poradí druhým, co ještě napravit,
intuici podsune otázku:
Kde se teď potřebuji uzdravit?

 

Naděje kříž

Potkali jsme se tak trochu náhodou,
většinou na ně nevěřím,
vešla jsem s kabelkou krémovou,
tvůj pohled zamířil ke dveřím.
Zkoumavě od zdola nahoru,
místnost byla mírně setmělá,
do duše otevřels mi závoru,
já tam stála, pohledem lapená.

Topila jsem se v představách,
bylo to krásné, pak přišel krach.

Pod nebem jasným jako touha
roste mé naděje kříž
a stále mi ho někdo bourá,
padá, když mě opouštíš.
Stékají po něm mé slzy,
to, aby vyrostl příště výš,
i když mě to dnes mrzí,
přežiju, když mě opustíš.

Potkali jsme se vlastně náhodou,
okolo lidé tancovali,
spíš než vínem opilí svobodou,
pomalé písně déle hrály.
Banální věty, co zapůsobí,
zájem, který mě přesvědčil,
zvyknout si, že do postele drobíš,
měsíce plné šťastných chvil.

Topila jsem se v představách,
bylo to krásné, pak přišel krach.

Pod nebem jasným jako touha
roste mé naděje kříž
a stále mi ho někdo bourá,
padá, když mě opouštíš.
Stékají po něm mé slzy,
to, aby vyrostl příště výš,
i když mě to dnes mrzí,
přežiju, když mě opustíš.

Potkali jsme se asi ne náhodou,
na místě a čase nezáleží,
můžeme tam, kam jiní nemohou,
můžem být spolu, o to tu běží.
Všechna ta zklamání smysl měla,
kříž naděje mi přines tebe,
já zůstanu už vždycky ta smělá,
cesta má k tvojí navždy vede.

Topím se stále v představách,
ty mi je plníš, jsi můj mág.

Prázdniny

Velký strom uprostřed louky
nabízí šumící stín,
babičky dlaně od hladké mouky
zadělávají na závin.

Známá vůně v letní síni,
našlapuj tiše, rostou hřiby,
kupředu letí tvé prázdniny,
už to nevrátíš, ale co kdyby.

Kdyby se čas ubíral zpátky
do letních dnů tvých prázdnin,
vyhlížel bys všechny pátky,
barevný šátek mámin,
spadaná jablka v košíku,
pocukrovaný závin,
jahody jsou bílé po mlíku,
bolí to, srdce promiň.

Kradené třešně chutnají
jinak, neskutečně sladce
a kámoši tě varují,
kdo to vyzvoní je zrádce.

Lomená šipka na rybníce
nadělá kruhy a ryby
ukusují těsto z udice,
už to nevrátíš, ale co kdyby.

Vydáš se na dlouhou cestu
na modrém kole bez převodů,
zážitkům blíž, dále městu,
voříšek štěká u sousedů.

Špekáček z klacku padá do ohně,
říkáš si, všichni děláme chyby,
na jedny prázdniny zážitků hodně,
dnes už to nevrátíš, ale co kdyby.

Kdyby se čas ubíral zpátky
do letních dnů tvých prázdnin,
vyhlížel bys všechny pátky,
barevný šátek mámin,
spadaná jablka v košíku,
pocukrovaný závin,
jahody jsou bílé po mlíku,
bolí to, srdce promiň.

S tebou

Chvíli se zastavit
a podívat se zpět,
pusu ti nastavit
a obeplouti svět.

S tebou usínat,
s tebou se budit,
nezdary proklínat,
s tebou se nudit.

Tebou se opíjet,
za tebe dýchat,
hlouposti promíjet,
vysoko lítat.

S tebou se obejmout,
prožívat tebe,
potajmu pronajmout
kousíček nebe.

S tebou se milovat,
pro tebe žít,
s tebou se radovat,
společně jít.

Znovu tě potkat,
snít a dopisy psát,
objevit poklad,
který chci uchovat.

V korunách stromů

V korunách stromů prosvítá naděje,
přemýšlím den co den o její nátuře,
zvedám k ní hlavu, někde tam pro mě je,
pro lepší rozhled sedí si nahoře,
bez konce, bez soudu, nejspíš bezedná je,
hlídá můj plamen, aby nikdy neshořel.

Ve větvích stromů má energie proudí,
kořeny hluboké zapustím v zemi,
jsem tady a teď, ať si mě kdo chce soudí,
větve mé vysoko sahají k nebi,
každý rok vyrostou o jedno poschodí,
strom mého poznání, sám i mezi všemi.

Ve vršcích stromů přebývá svoboda,
ptáci jí zpívají o věčné touze
odletět daleko, začít od znova,
křídla jsou východiskem z nouze,
na konci letu je nocleh a voda
a nové poznání procítit pouze.

Koruny stromů probarví slunce,
v kmenech se léta vrství v kruhy,
jsou připravené pro lidské ruce,
skrývají energii v barvě duhy,
významem větší než zlata unce
je pohled nahoru, dlouhý a strohý.

Nestárnoucí dáma

V kavárně na každém rohu,
ve zvláštním secesním slohu,
v kašnách čtvercového náměstí,
v barvách neklidného předměstí,
tam všude duch Villona bloumá,
je plný zmaru, vášeň s ním cloumá.

Na bulvárech širokých jak nebe
móda a luxus se spolu svede,
v myšlenkách co staré zničí,
věž pokroku se pyšně tyčí,
tam v neonech barů tiše zní,
Edith Piaf, její šanson poslední.

Tajemně svůdná, elegance sama,
královna všech světových měst,
romantika svatebních cest,
revoluce sevřená v pěst,
v šupinách z bagetových těst,
jak nejrozmáchnutější ze všech gest,
stojí Paříž, ta nestárnoucí dáma.

Milenci nad ránem vítají svítání,
v salonech odmítnutých skandální
visí Manetova Snídaně v trávě,
kolotoč v parku se rozjel právě,
opodál tiskne se muž ke své paní,
francouzský polibek i milování.

Palačinky provoní creperii,
malíři v rámech dobře si žijí
na starém nádraží i u pyramidy,
vítězné oblouky neslaví kdyby,
v jazyce noblesním cize zní slova
jak nálada impresionistova.

Tajemně svůdná, elegance sama,
královna všech světových měst,
romantika svatebních cest,
revoluce sevřená v pěst,
v šupinách z bagetových těst,
jak nejrozmáchnutější ze všech gest,
stojí Paříž, ta nestárnoucí dáma.

Po šedých střechách, v balkonech pod okny,
se prochází duše města u Seiny,
v pokoji hotýlku třikrát tři metry
nabízí naději všem, co se spletli,
usedá ke stolku výhledem do ulice,
u řeky v Notre Dame hoří její svíce.

Dnes jsem její host, má cenu přát si více?

V šatech léta

Červen je z tepla harmonie,
vyhřátá deka na plovárně,
hádka, která hned svůj význam mine,
jahody chutnají náramně.

Červen je krása žen v šatech léta
s duší citlivou na hezká slova,
stresu a nemocem dáváme veta,
Petr a Pavel, na pivo jdou oba.

Červnová chuť je tajemná láska,
zmrzlina na špičce jazyka,
svatý Jan nám z mraků tleská,
a Medard si notně zavzlyká.

Červen je pán, my jeho rodina,
slavíme svátek všech dětí v nás,
hledáme klid co ticho objímá,
vysvědčení je do léta cestovní pas.

Domovem června je slunovrat,
nocí k nám přijde nejdelší den,
unaven spočine u našich vrat.
Kam a ke komu patřím? Zeptá se jen.