Milostné vzplanutí

V chemii kolem nás,
možná že z Boží vůle,
nepolapitelný čas
probudil, co spalo dole.
Ze středu touhy explozí,
magma se do srdce nutí,
přátelství občas ohrozí,
náhlé milostné vzplanutí.

Z podstaty plíživě žije,
živí ho změna a chtíč,
svědomí ruce si myje,
to ryzí však odchází pryč.
Možná je změna žádoucí,
větší pochopení a zájem
zní sladce ve dne, víc za nocí,
nebezpečně právě teď hrajem.

Přátelství ženy a muže,
zadaných, bez myšlenek okolo?
Proč má vždy svoje protože
a míru, tu udává alkohol.
Přijde to jakoby náhodou
když se okolnosti spikly,
dolitá sklenka, rozum jde stranou,
příjemný pocit, všechno se zrychlí.

Ten příběh nemá happyend,
poražení jsou všichni,
láska i přátelství, the end.
Do srdcí co bolí píchni.
Hráčům co umí naslouchat
jiným ženám víc než holce svojí,
dejme šestým tahem mat,
ta pravá láska za to stojí!

Ze středu touhy explozí,
magma se do srdce nutí,
přátelství vždycky ohrozí,
náhlé milostné vzplanutí.

Dnešní doba

Po staru myslet dneska už nejde,
na sobě musíš nonstop makat,
pak ovlivníš co za nehet se vejde,
jsi dnešní doby reklamní plakát.

Respektuj pravidla, v černým se ožeň,
v sobotu ráno posekej trávu,
předbíhej v řadě, půjčku si sežeň,
nakupuj ve slevě šizenou stravu.

Dneska tvým větám už chybí síla,
na všechno můžeš mít manuál,
život tě bolí, ztratila se víra,
v tom cirkuse nejsi principál.

Dneska se nemusíš prokázat činy,
spíš si kup tablet, vem si hypotéku
říkej jen to co říkají jiní,
nakupuj čerstvou zamraženou veku.

Dobrácká média ti vymyslí vzory,
nákup zařídí výhodná nabídka,
politik slíbí ti hory i doly,
copak to není příznivá vyhlídka?

Tvůj názor nezajímá už ani tebe,
program „Život“, verze 2.0,
jen antivir stáhnout a už to jede,
žijem si dobře, ale není to nuda?

Evita

Ve světě mužů a velkoměsta,
touhou žíznivá po životě,
holka z ulice, ale jedna ze sta,
tygřice v aréně i slepé kotě.
Za štěstím míří do neznáma,
jediný majetek má ve svém těle
a k tomu sen být první dáma,
uhranout davy, stát první v čele.
Být svědomím lidu i očima,
bohyně co nuzáka přivítá,
proč mě vždy její příběh dojímá,
emocí plná krásná Evita.

Směnila život za horskou dráhu
pro svojí rodinu descamisados,
pro moc i portrét v ozdobném rámu,
pro pozlátko štěstí i davů patos.
Víra i odvaha a rudé nebe,
příběhu chybí jen happyend,
dáma která lehce muže svede,
prach ze srdce svého nesmyje.
Svatá žena co bolest nevnímá,
svým životem předčasně zabitá,
proč mě vždy její příběh dojímá,
emocí plná křehká Evita.

Milostný dialog v kruhu

Ona:
Kruh kterým končím tebou začíná,
jsme myslí i tělem spojeni,
jsi moje druhá půlka marnivá,
je nám tu krásně spolu na zemi.

On:
Jako den a noc našich osudů,
bez konce vesmír ve tvých očích,
jako zaručený recept na nudu
se náš kruh bez zastávek točí.

Ona:
Jako soumrak a úsvit, naše převtělení,
jsme rozčeřená hladina i písečná bouře,
každý sám a v kruhu propletení,
jsi maják na skále, já zpěněné moře.

On:
Za nocí v nás se hvězdy odráží,
jsem klidné nebe, ty zbouřené,
na rám napnutí v smyslné koláži,
kruhem jsou naše duše spojené.

Ona:
Ty jsi můj proud, já tvoje voda,
jsi mým Marsem, já tvojí Venuší,
nejsme jeden, kruhem jsme oba,
rozmary druhých nás neruší.

On:
Tak jako vlaštovky na jih odletí
a po noci přijde další den,
jsi moje nejmilejší prokletí,
můj kruh je tebou uzavřen.

Mamince

Vítám tě maminko,
vítám tě jako jarní den,
usměj se trošku, malinko
a nalej bílého vína všem.

K dnešnímu dni v sobě ti nesu
cit, který nebývá vysloven,
jen občas zapomínám na noblesu,
tak nalej bílého vína všem.

Ať to má dneska úroveň.

Kus mléčné dráhy na řetízku
chtěl bych ti z lásky dát
a růži zabalenou ve čtyřlístku
a píseň, kterou mám tak rád.

Sentimentem to dnes možná zavání
a zítra zas bude jarní den,
já pokoušel se napsat vyznání,
jsi krásná uvnitř, jsi krásná ven,
tak nalej čistého vína všem.

Hlas srdce

Vrků, zve hrdličky ku lásce hlas,
třešňová alej pořádá hostinu,
srdce je na cestě k bližnímu,
ke změně hledáme příčinu,
dobrodružství prostupuje nás.

Vrků, zve hrdličky ku lásce hlas,
studánky hlásí: je otevřeno,
touha má neurčité jméno,
jdem dál, čtvrtfinále pokořeno,
hlas srdce objevíme zas.

Vrků, zve hrdličky ku lásce hlas,
kde ukrytá je vnitřní síla,
kam poděla se, kde se skryla?
Šmouhy na duši rosa smyla,
šeřík voní, tři zmrzlí nosí mráz.

Poetické jsou májové noce,
prožité a vilné,
pravdivé i milné,
co my vlastně víme,
kde jdu proti hlasu svého srdce?

Půjdete se mnou na večeři?

Ve světle lampy přes zimní ulici
vídávám často vaší siluetu,
stokrát jsem chtěl, však nedokázal říci,
jen pro sebe koktám banální větu.
Půjdete se mnou na večeři?

Má odvaha k činu kolísá
jako tlak staříka odnaproti,
směl bych vás doprovodit na místa,
kde snoubí se ryzlink s vaší chutí.
Půjdete se mnou na večeři?

Jak často jíte a co vám chutná,
jakou barvu máte nejvíc ráda,
proč mi připadáte tolik smutná?
Ptám se a třese se mi brada.
Půjdete se mnou na večeři?

Meditace

Meditace je prosté splynutí,
kdy nás rozum nikam nenutí,
nejsou to mniši v Himaláji,
ani představy být v ráji.

Meditace je energie řeka,
stav kdy nevím, co mě čeká,
žádné sliby ani závazky,
duše ponořená do lásky.

Zvuk podzimní meluzíny,
k tomu vůně čerstvé hlíny,
na nose teplo babího léta,
dlouhý román i pouhá věta.

Meditace je hlas srdce co bije,
samota, která je jenom moje,
prázdnota co smysly posílí,
můj život v této chvíli.

Moje cesta

Včera jsem cestou
kam už přesně nevím,
klopýtal stezkou
přeludů a vidin.

Hledal jsem dneška věty
dostatečně složité,
které osloví světy
bez peněz i movité.

Hledal jsem jinotaje,
slova právníka,
co vysokou hru hraje,
i když se ho netýká.

Hledal jsem témata
pro kritiky.
Čistá, ale i od bláta
polemiky.

Hledal jsem davu zalíbení
v imaginativnosti.
Pro všechny jejich rozhřešení
složité dospělosti.

Hledal jsem svoje místo
na týhle planetě.
Quickly, schnell a nebo býstro,
co my tu víme o světě?

Hledal jsem to podstatné
v dokonalém hávu.
Když básník tohle propásne,
setněte mu hlavu.

Mnoho věcí jsem hledal,
včerejší klikatou cestou.
Víc než sebe vám nedám,
tečka, je konec za větou.

Ohlédnutí

Dnes jsem se náhodou
ocitl zpátky v čase,
rozmlženě, jak pod vodou,
viděl jsem kluka zase.

Viděl jsem touhu a názor
co neuznává kompromisy.
Viděl jsem myšlenkový vzdor,
noce u záchodové mísy.

Viděl jsem čest a hrdost
a lístek z hospody.
A zas jsem cítil radost,
těm rokům navzdory.

Viděl jsem ryzí lásku
jako podstatu,
zrýmovanou samohlásku
cestou na chatu.

Viděl jsem svoje velké srdce
jako medicimbál,
opratě jsem držel v ruce
a všemu jsem se smál.

Viděl jsem něhu i splín
ve dvoudeci vína,
na jeden sladký klín
se pro další zapomíná.

Pak viděl jsem sebe i tebe
stát bosé ve sněhu,
dotýkali jsme se nebe,
než zmizelo z dohledu.

Pak zmizel kluk i ty,
rozmlženě, jak pod vodou.
Zůstaly tu jen pocity
a stopy v čase od nás od obou.

Pro dnešní den

Jsi moje oplatka k ranní kávě,
křehká i drobivá,
múza co přebývá
v mém těle od paty k hlavě.

Jsi moje dobrá nálada
pro dnešní den,
pohled z okna ven,
význam slova paráda.

Jsi moje odpolední kapučíno,
pěna na jazyku,
pýcha klenotníků,
důvod říkat věci přímo.

Jsi navečer můj klid,
teplo v posteli,
i v baru veselí,
jsi proč je mi dneska líp.

Cestu znáš

Jsou dny kdy dáš a nevrátí se za to,
když na svět hledíš okem na punčoše,
na úzké podpatky nalepí se bláto
a sny jsou mastné skvrny od langoše.
Máš všeho dost, dnes přesto ti něco chybí
a dámskou volenku opomněli vyhlásit,
proč muži nedodrží, co ti slíbí,
když tohle nechápeš, neboj se přihlásit.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého bytu cestu znáš.

Položíš sobě základní otázku,
když z dlouhé noci ti pelichá mysl.
„Měla bych hledat, nebo čekat na lásku
a jaký ten rozpor má vyšší smysl?“
Kolik jich bylo, kteří měli tě rádi,
pro jaké touhy jsi se odevzdala,
v šatní skříni visí tvoje mládí,
nejde už obléct, co bys za něj dala.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého snu cestu znáš.

Jestli je Bůh, snad řídí tvoje kroky,
prožité sny a vysněné prožitky,
konfekční velikost měří tvoje roky,
jsi váza, co ráda čeká na kytky.
Ptáš se, všechno už bylo nebo přijde,
vzrušení, která lapají po dechu,
nebo se jen smát, když slunce vyjde
a zapomenout, když je ti do breku.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého srdce cestu znáš.

Ostatní omluvíš, k sobě jsi přísná,
chybí ti sny a fotky z papíru,
dovol si prožívat, buď zase hříšná,
buď žena postavená na míru.
Pochval se sama, dnes ovace zaspaly,
píchly se o trn z tvojí koruny,
jela jsi metrem, když hvězdy padaly,
čekám tu ne tebe, začněme od nuly,
čekám tu ne tebe, spolu jsme vypluli.

Když na vlnách emocí tvé dny se houpou,
když večer jsi přežitá, ráno malou holkou,
když zvoní pošťák, kterého právě nečekáš,
já čekám stále, do mého života cestu znáš.

 

 

Ohně září

Jarního slunce teplá síla
rozjasní dubový háj,
někdo nachytá se na apríla,
vysoko duchy zahání máj.

Když nebe pentlemi roztáčí,
ovoce trpělivost nosí,
bez práce není mák v koláči,
ohně září poslední nocí.

Prší a svítí a prší zas,
na louce vykvet petrklíč,
z jistot stavíme svojí hráz
stabilita je k dubnu klíč.

Jaký duben – takový říjen,
tak pranostika praví,
pilným teď roste příjem,
ale děláme, co nás baví?

Definice štěstí

Definuj mi štěstí, příteli,
neříkej, že leží v posteli.
Vysvětli mi to jasně, logicky.
Pokud možno jednou pro vždycky.

Řekni mi, co vlastně je podstatné.
Ekonomická jistota? To snad ne.
Koupíš si o něco víc věcí,
a budeš ježek v zlaté kleci.

Definuj mi štěstí, příteli,
snad umět víc, než druzí uměli?
Dnes to možná štěstí znamená,
než tě zítra další překoná.

Štěstí se neplánuje na léta,
je to ušmudlaná malířova paleta.
V této chvíli, v téhle vůni,
v zmrzlých prstech, co pak brní.

V téhle sloce trampské písně,
co hodnotíš příliš přísně.
V dnešní ranní tramvaji,
ve snech, co se dvakrát nezdají,
slyšíš, vidíš, prožíváš,
i když to tak nevnímáš.

Definuj mi štěstí, příteli
a nesčítej ty, co ho neměli.
Udělej čáru prstem do písku.
Cítíš, dneska je tady, nablízku.

Výlet do věčnosti

Taky máš někdy ten pocit,
co právě probíhá je věčné?
Bez pokory těžko prosit,
dnes ti to sluší neskutečně.

Náš svět je stále stejně věčný,
jen vlaky jsou dnes rychlejší,
dokud chce Bůh, snad jsme mu vděční.
A co chcem my, je vedlejší.

Vedlejší však hlavní uvozuje,
tak, jako za větu sluší tečka,
na cestě s tebou dobře mi je,
baví mě cestovní horečka.

Podél nás bodláky rostou,
kaluže přejdeme se smíchem,
jsi mojí věčnou nevěstou
a já jsem tvým vděčným ženichem.

Zabal si kartáček a šaty,
věcí spíš míň a víry dosti,
patříme sobě jen já a ty,
letíme spolu do věčnosti.

 

Můj děda

Srdce cenné jak trumfová sedmička,
dával mi drobné na zmrzlinu,
běž zadem, ať nevidí to babička,
můj děda si uměl dělat psinu.

Garáží prostoupí vůně oleje,
v zákoutích sbírám nářadí,
postavím tu velikánské koleje,
když nevím jak, děda mi poradí.

Bezpečně sedím na jeho klíně,
řeknem si vše, zbyde i na příště,
třeba jak se vyřezává dýně,
můj děda měl na tváři strniště.

Dostávám úkol pro šikuly,
posbírám šroubky v dílně,
spolu jsme dobrodružstvím pluli,
když děda se zlobil, tak mírně.

Nosím mu pivo z třetího schodu,
příroda potřebuje vláhu,
do těla chmel, do konve vodu,
můj děda míval všechno v plánu.

Králíka stáhnul, vymetl komín,
v neděli chodil na fotbal,
pár věcí teď dík němu umím,
děda mi chybí, proč bych vám lhal.

Kniha

Dnes dočetl jsem knihu,
krásnou, psanou lehounce,
jen jednu měla pihu,
že nebyla bez konce.

Najednou mám mokré oči,
zřejmě je to pohnutím,
svět se zase bude točit,
ale teď tu stojí bez hnutí.

Naplnil jsem po okraj,
co chvilku bylo prázdné,
dala mi noty, řekla hraj
pro krásu, co neuvadne.

Příběhem byl lidský život
v té nejčistší podobě,
na něj si dám příští pivo,
živote můj, toužím po tobě.

Bez názvu

Hladím tě klásku
ve vlasech,
zpívám ti lásku
v trojhlasech.

Jarním červánkům šeptám
tvoje jméno,
když svého srdce se ptám,
hlásí obsazeno.

Pro všechny květy
planety,
vyznání věty
na věky.

Když v nočním městě
elektrifikace svítí,
já stokrát dvě stě
dnů chci s tebou býti.

Po nebi pluje
tvůj smích,
i vítr duje
ve verších.

Když potom odcházím
plný tvých dotyků,
ten smích mě provází
jak slova klasiků.

Konec února

Každé ráno je za oknem jiné,
dnes je spíš jaro, na zítra zimu hlásí,
zmatená duše nad tím vším plyne,
konec února se v sobě ztrácí.

Zima už byla nebo snad přijde,
nudí se hokejky v garáži,
mrzne a sněží, ale kdesi jinde,
petice sepisují vlekaři.

Bůh to tak zařídil, nebo Rusko,
ty investigativní žurnalisto
zjisti, proč je mi z toho úzko,
proč nemůžu najít svoje místo.

Uběhne týden plus dvoje prázdniny,
hlava se srovná, po ní i duše,
kozačky zmizí zpátky ve skříni,
únor byl divný, ale i tak ušel.

Když jaro zaklepe

Přestože nemá tak napadne sníh,
kočičky vykvetou, zaznívá smích,
na Josefa z pěkné tradice
kdekdo protáhne pobyt v putyce.

Naši přátelé stojí ve dveřích.

Na které právě jaro klepe,
kdo nebaví se, ten se plete,
každý týden je další akce,
tančit a zpívat, jak se zachce.

Najednou v nás život kvete.

Tradice říká maso teď zapři,
všichni přátelé jsou jako bratři,
však co tomu řekne okolí
a kdo jsme, ať už jsme čímkoli?

Kdo je přítel a kam patřím? 

Žárlení

Tenké je vlákno v žárovce,
tvá řasa je možná tenčí,
hledá se lásky žalobce,
prý zevnitř je jiná než zvenčí.
Nejsou tu žádné rozdíly,
co se mých citů týče,
jen věty co dneska ranily,
slova vyřčená v pýše.

Nevrátím vyřčená slova,
nezmizí ani flek na triku,
dnešní den nebude znova,
své city nenechám ve štychu.
Rozsvítím to umanuté já,
přes porcelán co rozšlapal slon,
přes oslí uši co láska má,
jsem první já a nebo on?

Sladká je poleva na dortu,
den s tebou je sladší,
hledal jsem dlouho, až našel tu,
se kterou zimy jsou kratší.
Kroky nám splynou do rytmu
a smíchem mě zas nakazíš,
já ze své pýchy procitnu
a řeknu ti, co dávno víš.

Křehké jsou z vanilky rohlíčky,
křehčí je naše souznění,
když vášeň nás spaluje pod víčky
a on na tom nic nezmění.
Jediná jsi, kterou vidím,
bil bych se pro ten pohled,
věty zaseju, román sklidím,
beze slov co mohou bolet.

Zralá láska

Říkám ti prskavko, brouku nebo myško,
seš moje osudová pohádka,
za skvělou obsluhu máš u mě dýško,
sedíš mi jak v puse rovnátka:-).

Bůh ti dal schopnost krásného psaní,
i když svou levačkou děsně škrábeš,
seš má kolegyně i moje paní, 
když chlapsky brblám, tak ty to chápeš.

Máš smutek i radost vepsané v tváři,
první vrásky tam těsně pod obočím,
seš prskavka co moje dny prozáří,
v  jiskrách tvých svět se radostněji točí.

Seš stále můj brouk, jeden svého druhu,
žádoucí, snad víc než tenkrát ve dvaceti,
elixír mládí co mi dodá vzpruhu,
rosteme v sobě jako naše děti.

Seš myška co kocoura pokouší
s moudrostí Žítkovské bohyně,
vladařka co nerada poroučí,
klubíčko stočené v klíně.

Ve světě který hledá svojí duši,
rád listuji v tobě, naší pohádce,
své mokré dny tvým teplem suším,
s tebou mi chutná hořké sousto sladce.

Ten sen my dva žijem, neboj, nezdál se.

Polámaný anděl touhy

Vidím tě jasně, i když tu nejsi,
slyším tvůj hlas a ptám se, kde jsi,
tvá vůně, kterou nic nepřebije,
mé srdce nějak víc teď bije.
Všechny siluety mají jeden tvar,
ztrácím se v roli, co jsem hrál,
bez tebe jsem smrtelník pouhý,
polámaný anděl touhy.

S tebou jsem vlna tsunami,
nezáleží, co tu bylo před námi,
lámu železo a tančím balet,
ze Sněžky chci sudy válet.
Voda za tebou do kopce teče,
noc bez tebe se neskutečně vleče,
den bez tebe je nekonečně dlouhý,
já v něm jsem polámaný anděl touhy.

Jak pára z horké koupele,
jak po sobotě neděle,
vzdušný i pevný je můj cit,
jev, který nelze vysvětlit.
Analýzu tu nechám vědě,
proč jsi můj koláč po obědě,
proč bez tebe jsem smrtelník pouhý.
Proč lámeš srdce anděla touhy?

(pocta mojí nejmilejší písničce)

Splynutí

Co vlastně láska znamená
v absolutní podobě?
Kdy má odřená kolena
a kdy nabízí se podomně.
Kolik má jmen či bez jména,
kdy horká je, kdy pod ledem,
největší láska znamená
splynutí jedním pohledem.

Kradmé dotyky jsou jí vlastní,
stejně jako smělá gesta,
vyznání, co jednoduše zazní,
polibky z lineckého těsta.
Točená kofola i šála pletená,
načatý večer a co s ním provedem,
největší láska však znamená
splynutí jedním pohledem.

Vůně dechu, ta jedna ze sta,
slabikář úsměvů na každý den,
o víkendech spolu z města,
spojená těla, dovnitř a ven.
Z upřímnosti často zmatená,
dáme jí vše, co dovedem?
Největší láska podle mně znamená
splynutí jedním pohledem.

Sám jednou budu starý

Sám jednou budu starý, dneska doufám,
budu ten havran, co krákorá,
zasmušilý jako dny února,
zklamaný, když nikdo nevolá.
Až jednou zestárnu, pozvu vás na flám.

Sám jednou budu starý, dneska doufám,
smířený se vším, co ještě přijde,
snažím se spát a už to nejde,
hodiny sčítám, kdy slunce vyjde.
Až jednou se přistihnu, že se loudám.

Sám jednou budu starý, dneska doufám,
vnučka mi donese čokoládu,
já jí dám za to dobrou radu,
nebyl jsem tady jen pro parádu.
Až jednou zestárnu, moc rád se rozdám.

Sám jednou budu starý, alespoň doufám,
dědeček, který se dovede smát,
trochu moudrý a trochu rabiát,
ten, který si s vámi povídá rád.
Až jednou odejdu, snad nebudu sám.

Valentýn

Nesmrtelní budeme stěží,
život jen jde a láska běží
svůj maraton o přežití,
pane vrchní, ještě něco k pití.

Dvoudecku vína či fernet snad,
jaký je nápoj lásky?
Vypít ho a milovat,
vyzrát na všechny sázky.

S ďáblem hrát poker o tvou duši,
s kytarou zpívat do rána.
Podívej, zase mi hoří uši,
plamínky červené – propána.

Nezvala pozvat na návštěvu,
prý ho už nikdo neroztočí,
chtít Adamovi přebrat Evu?
Raději tě líbat na obočí.

Nosit tě stále v sobě,
do školy, do práce, do kantýn.
milovat jen tak, opravdově,
přeje si dneska Valentýn.

Jazýčky vah

Na botách ta zimní špína,
za oknem je málo slunce,
únor slaví Valentýna
a nejkratší je v roce.

Teď já jsem tvůj a ty jsi má,
dva magnety na jedné tabuli,
ve dvou se lépe prožívá,
společně dál či začít od nuly.

Na Hromnice je delší den,
prodlouží se i náš vztah?
Zůstanem nebo odejdem,
city jsou jazýčky vah.

Jsme spíš závislí nebo za sebe
při těch masopustních hrách,
otázka prostá letí do nebe,
jaký je vlastně můj vztah?

Udělej mi radost

Udělej mi radost
ty můj člověče,
ať se lidská marnost
tolik nevleče.
Když navštíví nás,
ať jenom na chvilku,
pomíjivá jak čas
pro oříškovou Milku.

Udělej mi radost
můj věrný příteli,
vylezeme na most
třeba v neděli.
Zhoupneme se dolů
na laně,
já a ty jsme spolu
uvnitř i vně.

Udělej mi radost
ty moje milenko,
ať nejsem cizí host
za dveřmi se sklenkou.
Pozvi mě k sobě
jednou, navždycky,
vždyť toužím po tobě,
melancholicky.

Udělej mi radost
můj drahý osude,
pro málo i za dost,
dnes znovu nebude.
Ty úspěchy minulosti
jsou dávno přežité,
smutné příští události
jsou předem zapité.

Vyhodili mě

Jednoho dne na konci měsíce
udeřili bez varování,
řekli jen, nás to mrzí velice,
tvá pozice již není k mání.

Sbalil jsem hrnek i svoje iluze
a flash disk s firemními daty,
ptám se vás šéfe, je to po zásluze?
Žal utopí drink s listem máty.

Říkáte tomu reorganizace,
klíčky mi spadly do kanálu,
bude mi chybět stará dobrá práce,
brblal jsem na ní, teď bych pěl chválu.

Manželka říká mi nevyměkni,
asi to slyšela v reklamě,
kamarád říká kontakty checkni,
všemocný LinkedIn tě nezklame.

Na jobsech vážu hlídacího psa,
seriózní foto na cévéčko,
řeknou mi hop, já udělám hopsa,
ukážu světu, že nejsem béčko.

Těším se na brýle a kostýmky
v personální agentuře,
stačí si jen vyjednat podmínky
a uvěřit, že nebude hůře.

Pokračování/to be continued: Na pohovoru

Leden 13

Zimní pražské refýže,
volní ti co patří za mříže,
se zprávou usedám k ní, že
na Hradě nebude kníže.

Nevidím dál než dnes,
můj syn má imatrikulační ples.
Tou dámou být znovu sveden,
všední i výjimečný je tu leden.

Neurčitá hmota v šlépějích mlaská,
dnes padá voda, zítra snad láska,
loňské je málo slivovice,
včera mi bylo o rok více.

Nový rok v duchu toho starého,
staré polibky s příslibem  nového,
v revíru teď hledáme hajného,
na stěně visí nálada Hajného.

Za týden končí mi zkouškové,
chutná mi sushi, i když syrové,
smutek mám v duši, i když žádoucí,
vždyť každé ráno jsem pan vedoucí.

A každý večer jsem zas ten kluk,
čelenku s péry, toulec, šíp a luk,
Kefalín by řekl, je to absurdní,
žijeme i míjíme svou pěnu dní.

Trochu zvláštní lednový den,
kdy je rozum sklenkou podveden
a naše city se změní pod ledem,
kam uhnout před přímým pohledem?

První měsíc přesto celý slavím,
sousedy ve výtahu zdravím.
Co přijde sním, ale nevím,
letos spíš utíkám a nebo lovím?

Právě se nový sen začíná,
okolo stále stejná mlčící většina,
své city teď pověsím na šňůru
pro jistotu i anděly co zpívají na kůru.

V zimním kostele

V mrazivém podvečeru
svítí kostel v kopci nad krajem,
u léčivého pramenu,
na svém místě zdá se spokojen.

Jsou dva dny do nového roku,
kolik nám jich zbývá do věčnosti?
Ten moment lahodící oku
vytesal věčnost v přítomnosti.

Betlém v němé barokní kráse,
hra světla a tmy je dokonalá,
lidé sem putují kvůli spáse
a vodě, co prý léčí sama.

Ve stavu úplného smíření
nás úsměvem zdraví sestřička,
celá v bílém jak venku sníh na zemi,
dvě svíce u kolébky Ježíška.

Krásné zvenku, dokonalé uvnitř
jsou kulisy i řádová sestra,
něco mi říká, se vším se usmiř,
lépe pak poznáš, kudy vede cesta.

Už tři sta let sem míří poutníci
a schody před vchodem zavál sníh,
na nich si teď nasadím čepici,
dnes jsem se stal jedním z nich.

Babičce

Pohledem zpátky omládneš,
vzpomínky přes roky staví mosty,
včera i dneska, stále seš
babička, co vnuka hostí.

Sneseš mi modré z nebe,
kdybys to uměla, tak klidně víc,
to mně dáš vše, ošidíš sebe,
mlčením lásku dokážeš říct.

V tom citu chybí podmínka,
nic není skryté a vedlejší,
duchem velká, ke stáru malinká,
jsi babička, co mě konejší.

Buchty máš sladké, rajskou jakbysmet,
nikdo mě více nehýčká,
když zlobím, rázně umíš zavelet,
jsi přísná – hodná babička.

Až jednou v noci odejdeš
na pozvání Stvořitele,
v mém srdci stejně zůstaneš,
bylo to ono a bylo to skvělé.

Bylo to ono a bylo to celé.

Nový začátek

V novém roce původní tělo
s výzvami porvat by se mělo,
do kalhot se teď dopne hůře,
směřuje k očistné kůře.
Plány se vrství v letokruhy,
neztratit práci a nemít dluhy,
jediné přání, vyniknout, máme,
zúročit všechno co už známe.

S restartem loňského ega
letošek stavíme z Lega,
výšku, tu omezí základy,
jak pevné máme zásady?
Lednový stromek nás nebaví,
i když je co, nic se neslaví,
je začátek nového roku,
k dílu teď přiložíme ruku.

Stojíme na startovní čáře,
kozoroh přechází do vodnáře,
školák sčítá své pololetí,
letos se rodí první děti.
Změnit se a začít od znova,
lednových pocitů je osnova,
Každý radí, málokdo se zeptá,
kdo jsem já a co vlastně chci já?

Chci bikini bridge

Ten správný moment už je zřejmě pryč,
životem kutálím se jako míč,
nápravu zajistí cukr či bič?
Dole chci vystavět bikini bridge!

Z pánevní kosti vytvořím tyč,
vyfotím, na fejsu vystavím kýč,
počkám kdo lajkem mi potvrdí chtíč.
Natáhnu z plavek bikini bridge!

Budu sladká jak Koskenkorva Peach,
dokonalý tvar, po vypití znič,
kde příroda nedá, já říkám cvič.
Dovol si také svůj bikini bridge!

Ráno bez tebe

Na polštáři otisk tvé dlaně
mě probudil dnes ráno,
zbytek pěny v prázdné vaně,
zbylo mi z tebe tak málo.

Změklé máslo na lince,
drobky v prázdném talíři,
za příští den modlím se,
kdy se nám cesty překříží.

V koupelně ručník mokrý
visí mírně nakřivo.
Chybí tu přítomný čas prostý,
ne z playbacku, já tě chci naživo.

K snídani si dnes vzpomenu
na naše velké maličkosti.
K obědu si registruji doménu
www s tebou do věčnosti.

Tvá gesta vidím poslepu,
třeba když se ti chce spát.
Když ti je ze mě do breku,
kdy city nejde obelhat.

Píšu ti když odejdeš,
že jsem tu zůstal sám,
že pokaždé kdy u mě seš,
první rande prožívám.

Znamení

Srdcem je těžké chápat hlavu,
koupit si lístek na výstavu,
v řeči abstraktního umění
říkat lze jasně, co vidět není.

Stopujem na výpadovce života,
hoďte mě prosím tam, kde je samota
klidné propojení souvislostí,
zrcadlo na cestě do věčnosti.

Otázka pádná jak ticho ve větě,
jsme na to sami snad tady na světě?
Plujeme tam, kde osud náš pramení,
odkud nám andělé hází znamení.

Jaká je naše hlavní meta
a proč je život občas sketa,
slepit ten talíř nebo rozbít další,
vydělat balík nebo cvičit thai-chi?

Co je náš přínos a proč jsme tady,
dám milion tomu, kdo poradí,
každý má úkol, ale jaký,
nevíme my, ať mluví mraky.

Otázka pádná jak ticho ve větě,
jsme na to sami snad tady na světě?
Plujeme tam, kde osud náš pramení,
odkud nám andělé hází znamení.

Štědrý den

Dřív vzpomínky než mraky nasněží
ve městě na sochu z mramoru,
v den, kdy táta dlouho večeří,
netrpělivost dětí nahoru
volá toho, kdo zná všechna přání,
je štědrý den, ty narodil ses z panny.

Dřív vzpomínky než mraky nasněží
na střechy po bílé toužící léta,
třeboňští kapři lítě soupeří,
kdo navrátí se, po kom bude veta,
co ještě koupit, všechno je k mání,
je štědrý den a to se plní přání.

Dřív vzpomínky než mraky nasněží
na ty, co z tradice se postí,
příští rok šupina se zpeněží,
slavnostní příbor zápasí s kostí,
spojení s Bohem dnes nic nebrání,
je štědrý den a my tu nejsme sami.

Dřív vzpomínky než mraky nasněží
do hrsti purpury, co sladce voní,
po setmění jsou prázdná nádraží,
všichni jsou tam, kde pod stromkem se zvoní,
na nebi hvězda je naše poznání,
je štědrý den, já chci tu být s vámi.

PF 2015

V tom roce se dvěma prvočísly
ať násobí se radost smysly
a výsledkem je rovnováha,
ať život nebere, jen dává.

Ať meleme si vlastní kávu
a nemeleme s blbci v davu,
máme své vůně a příchutě,
dny, kdy si nasadíme perutě.

Ať sny se lehce mění v hmotu,
na veselou spíš hrajem notu,
pragmatikům řady objevů,
romantikům stopy ve sněhu
a pro každý den pytel úsměvů.

Poslední den v roce

Ten den si umyjeme ruce,
ráno je ticho, v noci křik,
uvnitř vzpomínky na Vánoce,
děda Mráz odjíždí na saních.
Dnes je poslední den v roce.

Štěstí a zdraví pro nový rok,
přání co léty zklišovatěla,
z oběti bude tvrdý sok,
konec tloustnutí, dám si do těla.
Bilancovat budeme napřesrok.

Dnes je den, kdy se nic neděje,
přes všechny hlučné zvuky noci,
dnes je nám nejblíž ta naděje,
že vše zas máme ve své moci.
Nový začátek nám prospěje.

Proč cesty jsou dnes poloprázdné,
když na cestě je každý z nás,
proč právě dnes zábava vázne,
možná chceme slyšet jeho hlas.
Aby nám řekl to, co je správné,
aby nám řekl, jak dožít správně.

Na koncertě

V prosincové jarní teplotě
kdy uši nezebou na Václaváku
a kapky padaj z tmavých mraků,
přišli sem z vil i paneláků,
jejich duše plynou v jednotě.

Na pódiu je taktak místa,
ve vzduchu visí elegance,
v radostech života je šance,
pro běžný lidi i pro vzdělance
a všem dnes zpívá duše čistá.

Viděl jsem ženu s kytarou,
zpívala Na Radosti celá,
prostoupená moudrostí prastarou,
náladu a božský hlas měla.

Tóny se rozutekly v Trávě,
smyčcové trio pluje nad pódiem,
stará bříza putuje tím krajem
a emoce šeptají Carpe diem,
v srdci je píseň, ne v hlavě.

Barvy se mění jako na slatích,
nálady souhvězdí zvěrokruhu,
pro pocit vznešený jako duhu
ve stoje tleskal jsem, díkybohu,
pro chvíle dnes vzácné jako sníh.

Viděl jsem ženu s kytarou,
zpívala Na Radosti celá,
prostoupená moudrostí prastarou,
pokoru a božský hlas měla.

Snídaně v hotelu

Není jak doma, pomalu plyne,
široká nabídka, možnosti jiné,
na každou chuť dává odpověď,
prodlouží čekání na oběd.

Paleta čajů, kafe a džus,
croissant nadrobí na ubrus,
teplá vajíčka, jogurt do müsli,
jak to jen naložit se zamysli.

Mísí se chutě celého světa,
pestrobarevná omeleta,
obsluha doplní co chybí,
zítra tu budou jiný lidi.

Všichni jsou hosté v místnosti,
talířů i lžiček, všeho je dosti,
je cizí, rušná, ale přesto milá
snídaně v hotelu je jiná.

Pondělí večer

Ležím sám ve velké posteli,
voní jako ty v neděli,
záhyby v peřinách zkameněly,
všechno se posunulo do pondělí.

Smyslná víkendu tečka,
touhou nastražená léčka,
milenci chycení já a ty,
skuteční, jak na zdi plakáty.

Krásní tak, jak je Bůh stvořil,
dokonalý verš sám se složil,
beze slov v dlouhém milování,
jsem tvůj kluk a ty moje paní.

Ve světle neděle večera,
v hlubině, kam jsi zmizela,
na cestě z vrcholů zpátky,
v saténovém lesku látky.

V tom všem teď vidím jenom tebe,
když tři sta kilometrů od sebe
nás dnes rozdělily okolnosti,
jsi mé touhy host a já tě hostím.

Sám tu teď ležím a je mi hezky,
do toho přichází esemesky,
ať mi kdo ukáže takové flow,
jaké se zrodilo u nás dvou.

Severomoravská!!!

Frenštát, Frýdek nebo Ostrava,
kraj razovitý, lidé hrdí,
člověk co sám nemá, rozdává,
zpěváci se tu dobří rodí.

Vysoké komíny trochu čudí.

Bečva, Ostravice, Opava,
tož kratky zobak mají všici,
sused susedovi pomáhá,
za úplňku v pálenici.

Ogaři stáčí slivovici.

Baník pičo je tu místní značka,
bo v Ostravě není čas na kecy,
olympiádu vám vyhrál Raška,
radit nám z Prahy? To nejde přeci.

Tři vykřičníky, ve dne v noci.

Hukvaldy, Štramberk, Starý Jičín,
baby jsou fajné, čaj je spravený,
tu bez srandy je život ničím,
frgál žlutou posypkou zdobený.

Chlapskou radu dostaneš od ženy.

Pustevny, Lysá, Javorník,
kopce tu rostou do nebe,
pivo je hořké, bohudík,
na kole se všude dojede.

Jen když mě šéf moc nejebe.

Krajčo, Nohavica nebo Klus,
pinec tu hraje kdo ruce má,
průvodem se chodí na funus,
bodrého strýca tu každý má.

Sedí se dokud se nalévá.
Žije se, neboť to smysl má!!!

Adventní čas

Čtyři jsou na věnci, postupně hoří,
nedělním večerem provází nás,
tajemní spiklenci se duším dvoří,
z dálek přichází adventní čas.

Čas dobra v nás a svařeného vína,
malovaných dopisů Ježíškovi,
doba, kdy jsme tak rádi mezi svýma,
kdy sliny se sbíhají na cukroví.

Advent nám podává chladivé rámě,
zašustí, zakřupe pod nohama,
zvony v kostelích znějí tak známě,
nejsem tu sám, nejsi tu sama.

Jsme bytostmi, svítí v nás láska,
každému napeče podobenství vlastní,
proletí všechna časová pásma,
tak rozsviť se radosti, smutku se zhasni.

Na věnci z chvojí čtyři jsou svíce,
čtyři jsou prosté adventní neděle,
buďme v nich lepší, žijme teď více,
pro teplo v nás, pro Stvořitele.

Den kdy nevylezu z postele

Po čertech dobrá zkušenost,
které je po hříchu málo,
prostě se mi to dnes stalo,
svádím to nejspíš na lenost.

Může být středa, častěji neděle,
já, kafe a čokoláda,
úkoly hlásí, jaká zrada,
mám den, kdy nevylezu z postele.

Ať už je na vině cokoli,
ta snesitelná lehkost bytí
v pyžamu zůstat mě teď nutí,
kolikrát si to můžu dovolit?

Může být středa, častěji neděle,
hříšníkem se člověk stává,
šťastný je ten, kdo to dává,
mít den kdy nevyleze z postele.

30 let poté

Po mailu mi dnes přišla nabídka,
výroční medaili můžu mít zdarma,
třicet let máme nová řídítka,
jaká je naše současná karma?

Vezmu si jednu za poštu a balné?
89 korun stojí,
namísto státní policie tajné
dnešního prázdna v nás se bojím.

Naděje našla svou alternaci
v předpovědích makroekonomů,
stejně jak tehdy, co dáš se vrací
a když chceš vynadat, tak není komu.

Zmeškaný život hlásí dotykáč,
v Kauflandu je země nákupů,
část národa vzpomíná na totáč
a v pátek ve dvě na chalupu.

Možnosti určily tempo doby,
pád na hubu pořád stejně bolí,
živíme z nadbytku choroby,
nový svět…, v ruce s bílou holí.

Věcí je víc i přátel na netu,
kratší jsou setkání i chvíle klidu,
technologie vlastní planetu,
co prospěch nenese dáme k ledu.

Má smysl slavit naše výročí!
Pro rudou vzpomínku i dnešní ráno
a když se sobě podívám do očí,
vidím tam svobodu, to není málo.

Podzimní slunce

Podzimní slunce tě potěší,
vybarví stromy božskou retuší,
je čím dál tím víc bezbranné,
prohřeje co si zamane.

Podzimní slunce je ospalé,
trochu rozpité a pomalé,
má sílu léta i příslib zimy,
samo sebe skládá v rýmy.

Podzimní slunce je kouzelné
a zřídkakdy je souměrné,
ráno líně vyleze z mlhy,
večer válí oranžové sudy.

Podzimní slunce tě zpomalí,
skrz sebe teď hledíš do dáli,
v odlesku tenké pavučiny
máš radost, tak trochu bez příčiny.

Nostalgie

Zastavím se a slyším ticho,
přemítám, co všechno je mi líto.
Nadechnu se, po těle hezky mi je,
jak snadno mě objímá nostalgie.

Dobře znáš tu lehkost levitace,
často s tím není velká práce,
v momentě všechno tu překryje
abstraktně široká nostalgie.

Neumíš to popsat, vysvětlit,
ten měkký, slovy božský klid,
který tě právě objímá,
když duše tělo nevnímá.

Neslyšíš okolo křik dětí,
nevidíš ptáky jak nebem letí,
co je kolem vlastně jinde se děje,
nad tebou proplouvá nostalgie.

Cítíš vůně tobě dobře známé,
dohráváš partie nedohrané,
hřích tvůj skrytý ruce si myje
v hluboké řece nostalgie.

Vidíš jak tvoří barvy podzimu
tu strakatou šustivou peřinu,
v mlze co líně se válí po poli,
hledáš místo, kde jste se prvně potkali.

Na jazyku chuť hořkosladkokyselá
je dokonalá, v šatech i svlečená,
pomalu svůj pohár dopije
do dna, mámivá nostalgie.

Když běžím, tak žiju

Po cestách, přes louky, po lese,
za letních večerů i v zimním tichu,
vyhlásím válku svému břichu,
odhodlání je opak deprese.

Slepené patro, v myšlenkách piju,
bez dechu sem tam zastavím,
přesto už podvědomě vím,
že když si běžím, tak víc si žiju.

Nejdřív to bolí, píchá a tuhne
rychlý tep vyskakuje z těla,
jakže ta rada na fórech zněla?
Prý sílí co bolí, obličej zrudne.

S četností mého zápolení
rovinou běžím do vršku,
nepadám zchvácen na držku,
kulisy stejné, pocit se mění.

Samo tak snadně v pohybu,
mé tělo, neřízená střela,
radost je tady a je smělá,
plachta se napla větrem poryvu.

Tu sílu orkánu nepřebiju,
v hlavě mám zdroj na obrazy,
tak jednoduché že až mrazí,
natrénováno na extázi,
najednou vím, když běžím tak žiju.