Zastavím se a slyším ticho,
přemítám, co všechno je mi líto.
Nadechnu se, po těle hezky mi je,
jak snadno mě objímá nostalgie.

Dobře znáš tu lehkost levitace,
často s tím není velká práce,
v momentě všechno tu překryje
abstraktně široká nostalgie.

Neumíš to popsat, vysvětlit,
ten měkký, slovy božský klid,
který tě právě objímá,
když duše tělo nevnímá.

Neslyšíš okolo křik dětí,
nevidíš ptáky jak nebem letí,
co je kolem vlastně jinde se děje,
nad tebou proplouvá nostalgie.

Cítíš vůně tobě dobře známé,
dohráváš partie nedohrané,
hřích tvůj skrytý ruce si myje
v hluboké řece nostalgie.

Vidíš jak tvoří barvy podzimu
tu strakatou šustivou peřinu,
v mlze co líně se válí po poli,
hledáš místo, kde jste se prvně potkali.

Na jazyku chuť hořkosladkokyselá
je dokonalá, v šatech i svlečená,
pomalu svůj pohár dopije
do dna, mámivá nostalgie.